Binary Domain

Verdikt
65

Taktická akce, která překvapuje svěžím přístupem k žánru. Provedení není bez chyb, ale je to zábava, o kterou se stará solidní příběh a samozřejmě potěcha z efektní likvidace hord různorodých robotů.

Další informace

Výrobce: SEGA
Vydání: 24. února 2012
Štítky: akční

Znáte ten pocit, když víte, že přichází hra, u které cítíte, že nedopadne úplně podle představ tvůrců? Takový ten pocit: „ano, vypadá to zajímavě, vymysleli jste zajímavé mechaniky, máte hezké trailery, ale už teď vím, že se to bude hrát se stejnou lehkostí s jakou tlačíte mrtvou krávu po štěrkové silnici“. Jsou to prostě případy, kdy se velké naděje a ambice tvůrců nemilosrdně srazí s tvrdou realitou, která je rozemele na produkt přinejlepším podprůměrného ražení. Jenže v případě Binary Domain by byla taková očekávání velkou chybou.

Binary Domain je takový ten černý kůň, který vás překvapí buď jen některými prvky, nebo třeba všemi a už jen tím překvapením vám způsobí šok, který vás nutí napsat nějaké racionálně odůvodnitelné ohodnocení, jako je 11/10 apod. Takže je pak třeba se zase uklidnit, sundat růžové brýle, dát si nohy do studené vody a zkonstatovat, že tahle hra má své chybky, ale přesto jde o zábavnou desetihodinovou jízdu. Akční. S prvky taktiky.

„Sehneš se a otočíš želvu na záda“

Příběhově nedělá Binary Domain díru do světa. V ne až tak daleké budoucnosti Země zažije vzestup hladiny moří a lidstvo se přesune do městských metropolí, kde nechává veškerou práci na robotech. A jak se technologie jejich výroby vyvíjí, objevují se i problémy. Nakonec jsou vytvořeny Nové Ženevské konvence, které se věnují problematice robotiky, v jejichž rámci je tím největším hříchem vytvoření robota, co kopíruje člověka. A když se takový objeví, je na speciálních jednotkách Rust Crews, aby přijely a problém vyřešily.

Vy jste velitelem takové jednotky, který je vyslán do nového Tokia. Tam se podle odhadů nachází geniální inženýr a výrobce robotických lidí, Jódži Amada, který nemá s výrobou robotů s krizí identity problémy. Jenže Tokio je plné nepřátelských mechanických potvor a z mise se stává poměrně náročný boj o přežití a zjištění, co se vlastně děje.

Ne, není to vrcholně originální koncept, nicméně jde spíše o styl s jakým se tvůrci se scénářem vypořádávají. Ačkoliv vytvořili ryzí střílečku, nebáli se zabrousit i na filosofičtější pole, kdy občas naťuknout třeba téma lidství a definice života. Ne, že bychom tohle téma už „párkrát“ někde neviděli a ne, že by zde bylo nějak extrémně protěžováno, ale jde o příjemnou změnu v záplavě černobílých akčních eposů různé kvality. Pro samotný žánr hry je ale nejdůležitější fakt, že tvůrci pochopili kouzlo military sci-fi.

Ačkoliv jste zpočátku jenom dva, časem se k vám přidá hrstka velmi odlišných vojáků různých národností a profilů. Což pro slušnou military sci-fi stačí. Nemusíte se vzdávat premisy, že jde jen o zabíjení spousty robotů. Stačí mít dostatečně pestrý a archetypálně rozdělený tým a vyprávět skrze něj. A přesně tohle v Binary Domain funguje.

Každá postava je vysoustružená do nějakého archetypu: nabubřelý Brit, cílevědomá čínská střelkyně atd. Ve výsledku to ale netahá za uši, oči a mozek, naopak to děj i akci příjemně ozvláštňuje a dává smysl spoustě filmečků, kterými je hra protkána.

„Mám tě rád, fakt...a teď drž hubu“

S tím se pojí první z unikátních vlastností, kterou se hra vždy chlubila - vztah se členy týmu. Ti totiž reflektují vaše chování v boji i vyjadřování v rozhovorech s nimi. Je to celkem solidně naroubovaný RPG prvek. Kupříkladu vaši spolubojovníci neberou dobře, když jim posíláte kulky do zad. Prostě a jednoduše, musíte se přizpůsobit osobě každého z nich a hrát „na tu jeho notičku“.

Není těžké odhadnout, jak na koho jít, ale představuje to slušný bonus, který se promítá v boji i dílčích dějových momentech. Ne, nečekejte nějaké větvení nebo těžké dopady na výsledek ve stylu Mass Effect či Zaklínač. Připravte se ale, že pokud vás voják nesnáší, tak vyplní vaše rozkazy velmi neochotně, lajdácky a vlažně. A také vám odsekává a nadává. Vztah se pak promítá i do některých animaček. Opět to není nic, co by dramaticky měnilo herní zážitek, ale jsou to drobné tahy štětcem, které potěší.

Druhou unikátní vlastností hry je hlasová komunikace (nepoužívá se Kinect, ale prostě headset s mikrofonem). Hra umí něco pod stovku příkazů, díky nimž komunikujete se členy týmu jak ve smyslu příkazů, tak i podpůrných hlášek. Takže nejenom, že jim říkáte, aby se zastavili, kryli, pohnuli se, kryli vás. Stejně tak jim můžete říct, jak se jim tohle povedlo, jak tohle podělali.

Každý samozřejmě bere vztahy na bojišti jinak, takže někdo chlapácké rýpnutí vezme, další se naštve. Pravdou je, že systém rozeznávání rozkazů není neomylný. Naštěstí jde rozkazy dávat i pomocí gamepadu. Když totiž v klíčové chvíli voják nerozumí, co má udělat, není to vhodné. Raději můžete tedy použít hlasové ovládání na onu podpůrnou komunikaci, kde už s ním nebyl problém. Ovládání hlasem vám naštěstí nikdo necpe a pokud chcete, můžete se na něj vykašlat úplně.

Demoliční četa a řinčení plechu

Ani jedna z novinek však není hlavním trumfem hry. Tím je samotný akční obsah. Už dlouho tu nebyla hra tak... svěží. Opravdu, z celého boje máte skvělý pocit a přitom nejde o nic komplexního, jen o variaci na klasické téma střelby a krytí z Gears of War. V první řadě jde o protivníky. Tvůrci skvěle zpracovali odpověď robotů na zásah vaší palbou. Nepolykají kulky, jak jsme si navykli od organických nepřátel. Ne, odletují z nich kusy plechu a kinetická energie střely je srazí. Když jim ustřelíte jednu nohu, tak poskakují. Když jim ustřelíte obě nohy, plazí se. Když jim vezmete ruku s puškou, sehnou se a zbraň seberou. Když dáte dost zásahů do hlavy, pomotají se jim elektronky a obrátí se proti spolubojovníkům.

Pocit z likvidace zástupu robotů je naplňující. Perfektní. Zábavný. Binary Domain ukazuje, že není třeba moc k vylepšení prožitku, stačí prostě udělat nepřátele, kteří reagují na střelbu jinak, než jenom jako krvácející houby. Stejně příjemný je i celkový dojem z akce. Postavy reagují akurátně k situaci, dynamika bojů je na vysoké úrovni, a když narazíte na některého z obřích bossů, není to úmorné ubíjení spousty hitpointů, ale výzva.

Umělá inteligence nekulhá. Když vás nebo člena týmu někdo sundá, další k vám naběhne a zvedne vás a ještě to patřičně okomentuje. Mimochodem, hra končí se smrtí jakéhokoliv člena týmu, takže si při přezbrojování (zbraně jdou nakupovat, vylepšovat, prostě taková klasika) dejte pozor na to, aby měl každý dost medpacků.

Čím více, tím hůře aneb kolektivní nuda

Naopak, co se týče multiplayeru, nelze skrýt zklamání. Je naprosto jasné, že byl k Binary Domain připojen jako přívěšek, který vůbec nebyl potřeba. Ale snad aby se na papíře naplnila tato, dnes už asi nutná, položka nebo aby mohli tvůrci argumentovat, že ve hře je „jen“ deset hodin kampaně, je tu i hra více hráčů. Snoubí se v ní absence jakéhokoli pokusu o inovaci, kdy prostě autoři obšlehli všechny obvykle používané módy včetně Hordy s nudou a špatným designem. Map je málo, málo je i hráčů a bude ještě míň. Skutečně není důvod, proč u multiplayeru nějak setrvávat.

Binary Domain tedy není hra dokonalá a rozhodně není bez chyb. Velmi často hraje na efekt a svým systémem vztahů v jednotce se tváří, že v sobě má něco víc. Ale její základ funguje dobře. Je to velmi příjemná akční jízda, která se nebojí ukázat, že se nebere tak úplně vážně, ale zároveň zvládá být v některých moment dospělejší, než většina její konkurence. Nejspíš se k ní nevrátíte, tedy pokud nebudete chtít zkoušet cestu jiných vztahů s parťáky, ale dokud trvá, tak jde o velmi zábavné střílení robotů v pěkném prostředí s několika unikátními prvky.