Betrayer

Záhy po příjezdu přijdete na to, že ačkoliv jste původně měli obyvatelům pobřeží pomoci, (skoro) nikdo z nich tu nezbyl. Asi bude nejužitečnější, když se pokusíte zjistit, co se tu vlastně stalo... a co ze zdejšího světa vysálo barvy. Ponoříte se tedy do divočiny Nového světa kolonizovaného začátkem 17. století, naučíte se používat nově získané nadpřirozené schopnosti a vyrazíte odhalovat tajemství.

Teorie

Potud je všechno v pořádku. Příběh vyprávěný stylem her od Irrational Games, tedy prostřednictvím útržků informací, které si musí najít hráč sám, může fungovat. Grafický styl je zajímavý a hratelnost se teprve musí projevit. Když na ni ale přijde řada, dopadne kosa na kámen.

Betrayer je jednou z her, které na vás v uvozovkách kašlou a poví vám o sobě jen to nejnutnější, abyste si na všechno ostatní museli přijít hezky sami. Řadí se například vedle Dark Souls, kterému se i s minimem poskytnutých informací povedlo vtáhnout hráče do děje a nechat ho, aby si z indicií vytvořil bohatý a pestrý svět. Jak už to tak bývá, když dva dělají to totéž, není to totéž. Betrayer uchopil myšlenku „podávat hráči minimum informací“ z ne zcela ideálního konce.

Hratelnost je postavena na dvou světech, mezi kterými se přepínáte úderem do zvonu. Jedna realita se koupe v obrovském kontrastu, je černobílá a „svítí“ v ní slunce. Zde vedete „fyzickou“ část vyšetřování. Hledáte stopy, zkoumáte tajné skrýše a vykopáváte rozličné artefakty. Jakmile máte pocit, že jste našli všechno potřebné (nebo vám to zahlásí hra), přepnete se do druhé reality, která je zahalená do odstínů šedi, a vaše pátrání nabere „nadpřirozené obrátky“.

Jednoduše řečeno budete nacházet a zpovídat duchy, postupně skládat předivo příběhu a vracet duchům vzpomínky prostřednictvím objevených předmětů. Když budete hodně snaživí, naleznou díky vám pokoj. Vy se tím teoreticky dozvíte, co se vlastně na pobřeží stalo a ideálně si zajistíte nějakou přepravu pryč.

Praxe

Výše popsané je však spíš čistá teorie. Skutečnost je taková, že vlastně nemáte absolutně ponětí, o co ve hře jde a ke zkoumání příčiny zmizení obyvatel se dostanete jak mrtvý k houslím. Prostě vyšetřujete, protože je to jediná činnost, které se můžete na ostrově věnovat. Nejste si ale jistí, jestli vás to posunuje ke konci hry, případně jak rychle.

Dříve nebo později se proto nutně dostaví pocit, že se ve hře topíte a přešlapujete na jednom místě. Vyřešíte příběh jednoho ducha, začnete řešit dalšího a tak dále... Vážně je to nutné dělat? Kdo ví! Mezi lokacemi obvykle přecházíte volně nebo musíte z brány odstranit kletbu. Má to ale nějaký vliv na postup hrou?

Tápání vás provází na každém kroku a velmi silně prověří, jak moc žijete podle hesla: „Když už jsem si tu hru koupil, tak ji taky dohraju.“ Svou měrou se na tom podepíše otevřená povaha hry, která by za jiných okolností byla velkým kladem. Zde ale urychluje nástup beznaděje. Dílo zkázy pak dokončuje absolutní sterilita. Betrayer se v podstatě ani nesnaží o to, abyste do něj mohli nějak proniknout.

Ať už odhalujete příběh jakkoliv, je vyprávěn prostřednictvím neosobních duchů a formou útržkovitých rozhovorů pouze v psané podobě. V podstatě se dá říct, že na vás hra vyvalí hromadu jmen a jejich osobních příběhů plných vraždění a nešťastných událostí. Když to ale napíšeme takhle, zní to daleko zajímavěji než ve skutečnosti. Jakýkoliv citový vztah si ve hře můžete vytvořit maximálně k tajemné dívce v červeném, která je ale chladná jako kámen a na vyšší příčku zajímavosti ji povyšuje pouze možnost její reálné existence.

Přežít!

Zmíněná sterilita vede k mechanickému průchodu, kdy jen klikáte na duchy, nečtete si jejich příběhy a tajně doufáte, že za dalším rohem se na vás vyrolují závěrečné titulky. Už v polovině hry máte pocit, že stačilo. Pokud má Betrayer potenciál vás k sobě něčím přilákat a následně i chvíli udržet, pak jedině atmosférou a hlavně zdejšími souboji, které jsou postavené na skrývání se a „přežívání“.

Vedle ne úplně povedené vyšetřovací složky má hra ještě soubojovou rovinu. Pomineme-li fakt, že disponujete luky, kušemi, mušketami a jinými v zásadě historickými zbraněmi, což už samo o sobě je velmi zajímavé, jsou souboje v reálném světě výhradně stealthové a zaměřené na plánování.

Abyste umřeli, stačí dvě rány od nepřítele, a když si vezmete, že se realitou promenádují prokletí doboví vojáci se stejným arzenálem, jako je ten váš, nebo „posedlí“ indiáni, asi netřeba dodávat, že se bude střílet. Každé prozrazení se vám může stát osudovým a prolézat les zamořeným skvěle maskovanými indiány, je skutečná výzva.

Stylová grafika je navíc opravdu nádherná a až se vám předvede v akci, budete si vizuál vyloženě užívat. Souboje v reálu jsou proto adrenalinové, napínavé a zábavné. Ve světě duchů naopak sklouzávají do škatulky klasické „tuhé“ akce, kdy si cestu klestíte skrz přízraky a kostlivce, před nimiž se nemá smysl schovávat, protože vás ve většině případů „přepadávají“ vyskakováním ze země. I tak se ale nedá říct, že by bylo zabíjení „nemrtvých“ vyloženě nudné, protože mají jiné útoky a výdrž – funguje tedy jako osvěžení.

Sklenice poloprázdná nebo poloplná?

Myšlenka otevřeného světa, v němž je potřeba přežít a rozluštit záhadu je proto naplněna jen z poloviny. Hra exceluje atmosférou a částí, ve které bojujete o přežití. Vyšetřování a odhalování příběhu však nefunguje, protože se vám nesnaží dostat pod kůži (pokud ano, nedaří se mu to), a proto o něj přestanete mít zájem.

Minimum informací o postupu kupředu a místy až frustrující nedostatek indicií hře také na stravitelnosti zrovna nepřidávají. Betrayer by tedy měli zkusit hlavně otužilí hardcore hráči, kterým bude vyhovovat „přežívání“ v divočině a možná i tématika nebo zpracování. Pokud ale toužíte po nesmlouvavé a tuhé hře, která je zároveň spravedlivá a nekulhá ani na jednu nohu, věnujte svoji pozornost raději Dark Souls II.