Assassin's Creed Odyssey

Verdikt
80

Odyssey představuje velmi příjemnou evoluci, byť si ze značky Assassin’s Creed leckdy dělá spíš dobrý den. Příběh překvapí, starověké Řecko nadchne, ale pro komplecionisty bude představovat noční můru, protože se snaží natlačit až příliš mnoho opakujícího se obsahu ve snaze být tím největším.

Počítač

WindowsWindows

40,19 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 5. října 2018
Štítky: historická, stealth, otevřený svět, third person, adventura, akční, rpg

Až do nedávna každý podzim znamenal příchod minimálně jedné iterace Assassin’s Creed. Egyptské Origins po roční pauze příjemně překvapily, ale stále působily relativně tradičně, s Odyssey se však tvůrci vydali do mnohem méně probádaných vod plných příběhových rozhodnutí a rozvíjení RPG prvků. A triér!

Vznik asasínského řádu odbavil loňský díl Assassin’s Creed Origins, takže mnozí z nás čekali, že tím Ubisoft stanovil jasnou časovou hranici, kam až série může zajít, aby vzápětí oznámil Odyssey a podobným úvahám učinil přítrž. Vítejte v pátém století před naším letopočtem v Řecku, kolébce dórského slohu, minotaurů, filosofie a dalších minimálně padesáti stereotypů o starověku v Egejském moři.

Už úvodní výběr postavy naznačí, že tentokrát půjdete tak trochu proti základním kamenům všech asasínských her. Zatímco v předchozích hrách jste sledovali striktně osud jasně nalinkovaných charakterů, Odyssey vás hned na začátku postaví před volbu, zda hrát za Alexia, nebo za Kassandru. Přestože dámská varianta je „kanonická“, jsou si oba sourozenci rovnocenní a záleží na vás, koho považujete za charismatičtějšího a hodného vaší společnosti na následující desítky hodin.

Volba vlastní odysey

Výběr pohlaví je ale teprve začátek bourání sériových konvencí, protože poprvé v historii vítáme dialogové a příběhové volby. Zatímco Ezio byl nejprve namyšleným florentským floutkem, který se vypracoval v přemýšlivého mistra asasínského řádu, dvojčata Fryova v jednom kuse hláškovala a zádumčivý Connor většinu času nic neříkal, tady o osobnostním rozvoji své postavy rozhodujete vy sami.

Bude vaše Kassandra svůdnice, která se otočí za každou tógou, nebo zůstane až do konce hry čistá jako lilie? Nechá si Alexios všechno líbit, odmítne finanční odměnu, nebo nepůjde pro urážku daleko a zaplete se do každé šarvátky? Byť se o dopadu většiny dialogových možností dá polemizovat, v kritických momentech vás upozorní, že výhrůžka pravděpodobně povede k bitce a flirt k románku. Volby poskytují dostatečnou volnost, i když v kontextu celého světa jen málokdy ovlivní něco hlubšího.

Pokud za něco hlubšího nepovažujeme peloponéskou válku, samozřejmě. Celý konflikt je v roce 431 př. n. l. teprve v počátcích a vzhledem k jeho roztahanosti a vyrovnanosti sil poskytuje dostatečně rozvolněné mantinely pro to, abyste si mohli vybrat stranu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kassandra je sice původem Sparťanka, nicméně se považuje za Kefaloňanku, takže vám nic nebrání zvolit si za svou stranu Athény. Velká řecká válka ovšem poskytuje spíše příběhové pozadí rodinnému dramatu, bez kterého by to koneckonců nebyl ten pravý Assassin’s Creed. Mimochodem, pokud byste se na tohle drama necítili po jazykové stránce, nebojte, hra je k dispozici s českými titulky.

To nejsou Templáři, mrk mrk...

Nechat se ve Spartě svrhnout z útesu, ještě k tomu vlastním otcem, to není zrovna ideální životní start, a když už máte pocit, že jste démonům minulosti utekli, doženou vás chapadla mystického Kultu, což jsou vlastně templáři v bleděmodrém. Tedy spíše v tmavomodrém a ve škraboškách, když budeme hnidopišští. Alexios s Kassandrou jsou totiž vnoučaty krále Leónida, který kromě toho, že se nechal porazit Peršany, vlastnil taky velmi zajímavé kopí. A protože krev není voda, jak vás poučí Hippokrates, a shodou okolností polovinu tohohle kopí používáte namísto skryté čepele, jste chtě nechtě zajímaví také. Tak už to ve starověkém Řecku chodí.

Příběh má pár přinejmenším zajímavých zvratů a vesměs příjemně napsané postavy, nicméně nás celkem rychle otrávil všudypřítomný rádoby jižní přízvuk, který absolutně nezní řecky a většina postav kvůli němu působí spíš jako z východní Evropy. Ústřední dvojice na něj, díky Diovi, naštěstí netrpí, osmdesát procent ostatních dabérů ovšem ano. Ani tentokrát se nevyhnete dějové lince z přítomnosti, která kupodivu volby v dialozích obsahuje také, a její konec nás zvládl zarazit podobně jako závěr Assassin’s Creed Brotherhood.

Když jsme u té zaraženosti, v ledaskom ji může vyvolat mapa řeckých ostrovů, protože je prostě obří a dokonce není prázdná. Než se začnete nadechovat k „luxování otazníčků“, přerušíme vás s tím, že si všechny nápovědy můžete hned v úvodu vypnout a hra vás k tomu dokonce vybízí. Dělení na explorativní a asistovaný mód v praxi znamená, že bez asistence musíte reálně poslouchat, co vám postavy říkají a vyptávat se jich na to, kam máte jít. Ale není to jako práce s buzolou, byť se podle světových stran musíte orientovat velmi často. Z Origins zůstala orlí obdoba drona, která vám s identifikací cílů pomůže, ale najít si je z větší části musíte sami.

Plížení? Ne nutně.

Znát je i větší příklon k akční hratelnosti. Leonidovo kopí má zpočátku nižší poškození než zdraví většiny nepřátel, takže i když se umíte skvěle plížit, boji se nevyhnete. Soubojový styl se od Origins posunul. Zmizel štít, přestože ho spousta protivníků má, a místo něj Kassandra dostala do vínku kolečko schopností. Spartský kop, léčení, oslepení, vytržení zmíněného štítu a tak dále vhodně doplňují základní úhyb, protiútok a parírování.

Jenže až do nejpozdějších fází hry všechny útoky ubližují nepřátelům s absurdně obřími zásobami zdraví jen minimálně, takže se souboje protahují do úporných délek a brzy se z nich stává monotónní opakování základního útoku s preferovanou schopností. Ke konci si naštěstí můžete za menší úlitbu drachem restartovat body schopností, všechny je investovat do jedné ze tří větví a stát se tou správnou vraždící mašinou, ale ze začátku je musíte dělit dost rovnoměrně, protože dříve osvědčený stealth prostě nestačí.

Okolí leveluje spolu s vámi, takže se i v pozdějších fázích musíte leckdy celkem ohánět. O výzvy se ke konci starají nejen několikafázové bossfighty s mytologickými postavami, ale i arény, lovci hlav a jednotlivé instance peloponéského konfliktu. Žoldáci představují místní obdobu policie, může jich po vás jít až pět najednou a po vzoru Shadow of War mají vlastní hierarchii i silné a slabé stránky. Doženou vás i na moři a dokážou být neskutečně otravní, ale jejich pátravému oku se nevyhnete, protože ho vyvolá libovolná krádež, vražda s očitými svědky nebo potopení lodi. Není složité je setřást a v případě nouze můžete odměnu vypsanou na svou hlavu zaplatit a božský klid si tak prostě koupit.

Tolik vybavení, tolik schopností

Každý z regionů ovládají buď Athény, nebo Sparta a než se můžete vrhnout na bitvu o dané území, musíte, podobně jako v třetí Mafii, snížit jejich vliv v regionu. Takže zabíjíte vojáky nepřátelské frakce, vykrádáte pokladnice, zapalujete sýpky, ničíte zboží, občas zlikvidujete nějaký výše postavený cíl. Ani samotné bitvy pak nejsou kdovíjak převratné, hra vás sice upozorní, že útočení je těžší než bránění a dostanete za něj lepší odměny, ovšem v reálu jde jen o zabíjení elitních vojáků mezi spoustou běžných vojáčků, žádnou vojenskou strategii opravdu nečekejte.

Svou vlastní strategii si ale vymyslet můžete – tři vývojové větve představují plížení, boj na blízko a střelbu z luku, i když první jmenovaná vám zrovna ve velkých bitvách bude k ničemu. Druhů zbraní je tentokrát trochu méně, ale dělení na lehké a těžké, pomalé a rychlé zůstává. Zato v otázce zbrojí se můžete doopravdy vyřádit a kombinovat kápi se zlatým kyrysem, koženými sandály a rukavicemi z hadí kůže, anebo, pokud možno, nějak smysluplněji. Z elitních nepřátel a členů Kultu pak padají legendární zbroje, za složení kompletní sady dostanete speciální rytinu s bonusy, kterou u kovářů můžete přenášet i do méně vzácných kusů vybavení.

Statistik je opravdu přehršel, takže není problém se časem vyprofilovat do plíživého zabijáka v plášti a s otrávenými dýkami, jakož i do těžkooděnce v blýskavé cinkající zbroji s těžkou sekerou a korintskou přilbou. Pokud se vám nějaký kousek vybavení obzvlášť zalíbí, za poplatek a spoustu surovin si ho můžete u obchodníků vyladit tak, aby odpovídal vašemu levelu, stejně obří množství materiálů potřebujete i na vylepšování lodi.

Moje loď, můj hrad

Po dlouhé pauze se totiž vydáte i na otevřené moře, Kassandra hned záhy získá triéru i s posádkou a jednookým kapitánem Barnabášem. Děla sice od Black Flag vyměnili za vrhače oštěpů a lukostřelce, princip lodních bitev ale zůstává stejný. Ovládání lodi je maximálně arkádové a zejména v blízkosti pevniny se občas chová přinejmenším úsměvně, jinak vám ale nic nebrání se stát vládci ne možná všech moří, ale minimálně toho Egejského. Koneckonců vypadá nádherně, a i kdybyste nebyli zrovna na lovu pirátů, můžete se alespoň kochat krajinou za doprovodu věrných reků, věčně s písní na rtech.

V otázkách architektury a historických postav se hra drží v důvěrných mezích reálií, takže potkáte třeba Perikla nebo Sókrata, ovšem ze svého koně Phobose můžete mimo tyto meze udělat klidně pegase a pak jít posekat pár chimér. Na druhou stranu těžko říct, jestli to v sérii, kde se už jedenáct dílů skáče ze sta metrů do kupky sena a na denní bázi komunikuje s prastarými mimozemskými rasami, může vůbec někoho urazit.

Většině vedlejších úkolů neschází humor a zrovna zmíněný Sókrates si vás skoro zaručeně získá, příznivci košilatých vtípků si zas oblíbí lehce slizkého Alkibiada, drsná pirátka Xenia bourá genderové stereotypy a ještě vás pošle na lov pokladů. Když jsme u lovení, pro dceru Artemidinu musíte vystopovat a zabít desítku vzácných zvířat, a to jsme ještě nezmínili všechny ty hádanky, kdy hledáte zakopané truhly podle nápověd. S vypnutými asistencemi a navigací se Řecko stává souostrovím, kde se můžete znovu a znovu ztrácet, abyste se s úlevou zase někde našli, i když možná úplně někde jinde, než jste původně chtěli.

Spousta činností pro dobrovolníky

Nebudeme popírat, že pokud budete chtít vyzobat každou truhlu z každé pevnosti, pozabíjet všechny vůdce banditů a vykopat každý poklad, zabere vám to neúměrně dlouhou dobu a v půlce se nejspíš začnete nudit, ale nás to bavilo. Hlavní příběh vás totiž postupně provede prakticky všemi regiony a tam, kde se chcete zastavit, můžete plnit vedlejší úkoly a toulat se po kraji do aleluja. Absolutně nevylučujeme, že se do Řecka budeme rádi a pravidelně zase vracet, ale stoprocentní dokončení s díky přenecháme někomu jinému, protože je přehnaně repetitivní.

Odyssey dobře ilustruje proměnu celé série. Z původního konceptu zůstal prakticky jen volný pohyb a impozantně detailní exkurze do světů dávno minulých. Mimochodem, věděli jste, že většina antických soch byla původně barevná? Už jen samotným začleněním volby postavy a množství větších či menších rozhodnutí se odklon od původní myšlenky pořád natahuje, až by možná bylo na místě vytvořit jí její vlastní herní sérii a neohánět se pořád značkou Assassin’s Creed.

Ubisoft skrz Odyssey dokazuje, že by rozsáhlé příběhové RPG s přehledem zvládl a dříve nastavené systémy je spíš jen zbytečně omezují v rozletu. Bobtnající herní mechaniky se snaží udržet v kompaktním celku, který ne vždy drží úplně pohromadě, ale naštěstí máte díky jejich množství vždy možnost jít dělat něco jiného. Rozhodně to není nejlepší Assassin’s Creed, ani nepředstavuje úplně reprezentativní vzorek pro celou sérii, ale pořád je to velmi kvalitní hra, se skvělými produkčními hodnotami, které jsou na ní jaksepatří poznat.