Assassin's Creed Unity

Verdikt
70

Assassin’s Creed Unity se sice odehrává v revoluční Paříži, ale sám o sobě má do revoluce daleko. Navíc trpí technickými problémy, chytá free-to-play manýry a postrádá šmrnc něčeho svěžího. Hra vypadá krásně, to ano, ale série nabízí lepší díly.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$29,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Ubisoft Montreal
Vydání: 13. listopadu 2014
Štítky: platby uvnitř hry, third person, stealth, historická, otevřený svět, akční

Ulice jsou plné a na náměstích se vedle sebe tísní bez nadsázky stovky lidí. Většina Pařížanů se jen tak prochází (pokud tedy zrovna neprotestují a nestávkují, jsme přeci ve Francii), ale tuhle pokřikuje obchodník, támhle fidlá houslista, občas zakopnete o nuzného žebráka a vyhlášená kavárna na břehu Seiny praská ve švech. O kousek dál huláká politický řečník, vedle si někdo přivydělává pucováním bot, sem tam se kolem vás dokonce mihne pes, popřípadě prchající kapsář. A ta architektura! Notre-Dame bere dech. Paříž na konci 18. století je úžasné prostředí a Ubisoft, ne náhodou francouzského původu, jej zpracoval neméně úžasným způsobem. Akorát do něj tvůrci zapomněli nacpat stejně úžasnou hru.

Nové platformy. Nový engine. Nový protagonista. Nový příběh. A už žádný Desmond. Assassin's Creed Unity byl naprosto ideálním odrazovým můstkem pro rozjezd nové éry série, která patří mezi nejzvučnější značky v celém herním průmyslu. Vývojáři však tuto příležitost promarnili, svou marketingovou kampaní na sebe upletli bič a naservírovali hru, která se zapíše do historie jako „prostě jen další Assassin“.

Unity dává zapomenout na námořní Black Flag nebo venkovní AC II a vrací se k městským kořenům ságy. Krom Paříže se podíváte ještě do Versailles, ale mezi touto dvojicí lokací se akorát teleportujete, mimo zástavbu v podstatě nezavítáte a komu tedy nesedla mořeplavba z minulých dvou dílů, bude u suchozemského Unity spokojenější. Vrací se i klasická náplň. Splýváte s davy, pronásledujete cíle, šplháte po budovách, obhlížíte nepřátelské bašty, plánujete vraždy, unikáte z místa činu… A kolikrát u toho nadáváte.

Starý pes

Neviditelné kontextové mechanismy v pozadí občas rozhodnou, že vaše postavička během sprintování začne zničehonic hopsat po vedlejším plotě. Nebo odmítne vlézt do otevřeného okna, ledaže se otevřené okno zrovna snažíte oblézt – v tom případě do něj naopak jistojistě vleze. Jako na potvoru.

Je až neuvěřitelné, že i sedm let po vydání prvního dílu série trpí těmi samými frustrujícími problémy s ovládáním. Udělat intuitivní parkour v otevřeném světě není vůbec jednoduché a Assassin's Creed Unity stále cupitá elegantněji než většina konkurence, leč za tuto alibistickou výmluvu se nemůže schovávat donekonečna.

Někdy tuze uspokojivý, jindy zase frustrující pohyb po světě navíc umocňuje novinka v podobě interiérů. Jsou detailně vymodelované, plné života a zkrátka překrásné. Poprvé v sérii můžete do spousty domů vcházet a kochat se detailními zdobnými vnitřnostmi, jenže zkuste se pak z takového labyrintu úzkých chodbiček rychle vymotat, když vám zadek ohryzává armáda templářských pistolí. Pět metrů sprint, náraz do zdi, šest metrů sprint, náraz do zdi, nechtěné zavěšení se na zábradlí, neochota postavy ze zábradlí seskočit, smrt a repete.

Stejně neuvěřitelné je, že vedle stoprocentně spolehlivého parkouru nadále chybí i pohodlně ovladatelný stealth. Plížením strávíte spoustu času, ale přitlačení k překážkám stále není dostatečně responzivní a polobůh v hlavní roli stále neumí oblézat devadesátistupňové rohy. Když se doplazí na konec zídky, která za rohem pokračuje, musí se od překážky odlepit, riskovat detekci, roh normálně obejít a zase se přilepit. Tohle jsou dnes už naprosté základy a výsledkem je, že se hra v mnoha situacích prostě nehraje moc dobře.

Monsiuer Arno 

Assassin's Creed Unity se odehrává na pozadí Velké francouzské revoluce, byť v praxi jde o osobní pouť Arna Victora Doriana, kterého více než politika zajímá Élise de la Serre, jeho milovaná z dětství. Jenže stejně jako Romeo nemohl randit s dcerou Kapuletů, nemůže Arno dost dobře randit se slečnou od templářů. Nebo může…? Vždyť láska i přes hory přenáší a není divu, že francouzská hra odehrávající se ve francouzském státě je vlastně milostným příběhem.

Když byl Arno malý, zavraždili mu otce, a když byl Arno o nějakých deset let starší, zavraždili otce Élise. Co naplat, je revoluce a padají hlavy. Chudák Dorian jr. to odskákal, skončil v Bastile, od svého spoluvězně se nechal zverbovat do řádu asasínů a vyrazil za osobní mstou. Bon Voyage! Postavy sice mluví perfektní angličtinou bez přízvuku (čili žádný Ezio), ale občas do toho přihodí merci, mademoiselle a autentickou výslovnost jmen i názvů.

Arno je uštěpačný chytrolín a přirozený talent. Ještě než vůbec přišel do styku s asasíny (pomineme-li fakt, že jeho otec byl asasínem celou dobu), už uměl hopsat po pařížských střechách, bleskově lézt a bez mrknutí oka padat z desetimetrových výšek. Co více, zvonkové alarmy sabotoval vystřelovací čepelí ještě předtím, než mu byla tato ikonická zbraň slavnostně předána po vstupu do řádu, což je pěkná díra ve scénáři.

Peníze, nebo život 

Unity je nejtěžší díl z celé série Assassin’s Creed. Stačí pár ran (někdy doslova) a jdete k zemi. Nepřátelé se konečně nebojí útočit najednou, a jakmile se od nich vzdálíte na pár metrů, už tahají zpoza opasků pistole s nemožně přesnou muškou.

V bitkách lze postrádat dostatečnou odezvu při zásazích, což činí problémy s řetězením útoků, protože kvůli neexaktním animacím člověk kolikrát nevěděl, zda se trefil, nebo ne. Co více, zlobivá kamera zaclání ve výhledu a zejména v interiérech tak vznikají trable s časováním protiútoků, poněvadž kolikrát nevidíte, že vůbec někdo útočí.

Při střelbě zase mnohokrát nevidíte přes Arnovu hlavu, nemluvě o tom, že hrdina se občas zasekne v jedné póze, odmítne uskakovat a následuje zdlouhavý loading. Assassin’s Creed Unity je těžká hra, kterou si můžete výrazně ulehčit nákupem silnějších zbraní a odolnějších obleků, díky čemuž v podstatě levelujete. Na výběr jsou stovky kombinací, jenže je to drahá sranda.

Hra vám přitom konstantně připomíná, ať si něco lepšího pořídíte a nápor všemožných vyskakujících zpráviček vede až ke komickým situacím, kdy jedna překrývá druhou a vy si tu první nemůžete přečíst, dokud nezmizí ta druhá. Přebujelý HUD lze naštěstí v menu osekat.

Co s tím? Buď strávíte hodiny a hodiny plněním vedlejších úkolů a vybíráním truhel (některé otevřete jen skrze mobilní aplikaci a jiné jsou zase svázané s online účtem od Ubi, což úžasně bortí pocit imerze), nebo jednoduše vysolíte skutečné peníze, nakoupíte herní měnu a za ní pořídíte lepší vercajk. Nebavíme se teď o žádných zanedbatelných mikrotransakcích – za největší balík in-game kreditů dáte bezmála tři tisíce korun, skoro dvojnásobek ceny samotné hry.

Celé to už nebezpečně hraničí s praktikami free to play titulů, které stojí na následujícím modelu: „Milý hráči, buď budeš grindovat, nebo pustíš pár peněz a my tě na oplátku pustíme dál.“ O vysloveně tupé grindování zde sice ještě nejde – vyšetřování vražd nebo rozlouskávání Nostradamových šifer jsou zábavné vedlejší aktivity, a lov truhel je vlastně taky fajn, protože překrásnou virtuální Paříž je radost prozkoumávat. Pokud si ale chcete v Unity užít jen hlavní příběh, tak vás vysoká obtížnost pořádně potrápí.

Asasín klopýtající 

Jedna z prvních Arnových misí se odehrávala v katedrále Notre-Dame. Vše šlo podle plánu. Čistá práce. Zbývalo už jen jedno: zmizet. Při opouštění kabinky si vás třeba bohužel všimne hlídka a dosud klidný den se změní v hektický úprk. Zaseknete se však o hromady beden, které z nepochopitelného důvodu nejde přelézt, dostihne vás stádo nepřátel, hra se propadne na nějakých patnáct dvacet snímků za vteřinu a vy nebudete schopni trefovat lezecké nástupy, protože při sekaném obrazu se hra pěkně blbě ovládá.

Celá tato historka měla ilustrovat jednu věc: Assassin's Creed Unity není technicky zvládnutá hra. Postavy mizí nebo doskakují, procházejí texturami nebo rovnou propadají zemí. Včetně Arna, takže musíte nahrávat poslední checkpoint, což trvá věčnost. Jenom samotná hra se spouští skoro dvě minuty, a kdybych měl sečíst všechny loadingy, které jsem s Unity absolvoval, dostal bych se bez nadsázky k hodině promarněného času. To je samozřejmě k pláči.

Repose en paix 

Nečetlo se to moc hezky, viďte? Od Assassin’s Creed člověk automaticky očekává špičkový titul, a když jej nedostane, pociťuje zklamání. V jádru přitom nejde o špatnou hru a párkrát dokáže velmi příjemně šokovat (těžko říct, proč markeťáci Ubisoftu předem vyzradili výlet do druhé světové, mohl to být jeden z nejpřekvapivějších momentů celé hry).

Onen osvědčený základ, který Assassin’s Creed dělá Assassin’s Creed, tu samozřejmě stále je. Pokud vás předchozí díly bavily, už jste se obrnili proti ne stoprocentnímu ovládání a máte chuť na další nášup něčeho víceméně stejného, Assassin's Creed Unity rozhodně nezklame.