Assassin’s Creed: Revelations

Dělat třetí díl druhého dílu je věc velmi ošemetná. Je třeba zachovat svěžest, ale zároveň přijít s něčím novým a nenechat se lapit do tenat stereotypu. Ač s drobnými výhradami, či spíše poznámkami pod čarou, se to velmi úspěšně daří. Ne, že by hra přišla s něčím zlomovým, ale opět o krůček dál rozvíjí celý systém, který se od původního Assassin's Creed výrazně proměnil.

Retrospektiva v retrospektivě retrospektivy

Ačkoliv se hovoří o třech hrdinech, opět je jasnou jedničkou Ezio. Do jeho vzpomínek se musí ponořit Desmond, který je momentálně ve stavu psychicky více než roztroušeném a musí v Animu posbírat paměť předků, aby se nerozptýlila úplně. To nás ale zas tak moc nezajímá. Přiznejme si, že jde opět hlavně o historické reálie. A tedy nás hra opět vede k Eziovi, který vyměnil havraní čerň vlasů za stříbřitou barvu a víc než kdy jindy působí unaveně. Tedy v dialozích, jinak je to pořád jura, který vesele vráží všelijaké ostré předměty do hekajících nepřátel.

Ezio sám však cítí, že mu ubývá sil a snaží se vyřešit poslední tajemství, která má skrývat Altairova knihovna v Masjafu. K ní ovšem vede pět klíčů, které se snaží dostat Templáři, jejichž moc i přes dobytí Konstantinopole nebyla zlomena.

Politika věda je, má však cenné výsledky... a dopad na vyprávění

Ačkoliv přijíždí Ezio do nejkrásnějšího města světa s cílem najít Altairovy pečetě, velmi rychle je zatažen do mnohavrstvého mocenského boje. Do místních událostí jej svižně zasvětí šéf místních asasínů Jusúf Tazím, jeden z největších sympaťáků série. Opravdu se vyplatí mu naslouchat, protože jinak budete jen běhat za terčíky a zabíjet lidi, a přitom nebudete vědět proč. A to by byla obrovská škoda, protože tvůrci si dali s vykreslením historického pozadí vskutku záležet.

Rozkrývá se tu boj Byzantských Templářů s Asasíny i s Osmany a zároveň se rozjíždí zákulisní politika samotného sultanátu. Ezio se dostane rychle do kontaktu se Sulejmánem, který se shodou okolností dostal na mocenském žebříčku právě na post prince, ač se s ním nepočítalo. A do toho je zde poslední z královské linie byzantských vládců, spory mezi vnitřními frakcemi uvnitř janičárů a tak dále a tak dále. Je skutečně potěchou sledovat líčení oněch klíčových událostí, které určily běh velké části světa na další de facto staletí. Zároven lze uznale pokývat nad tím, jak moc se tvůrci do dějin ponořili, a jak autenticky je propletli se smyšlenými osudy svého universa.

Mám to na háku, ač vše kolem bouchá

Samotný příběh však další hru ze stejného ranku, jako byli její předchůdci, utáhnout nemusí. Proto je třeba přijít s novinkami v hratelnosti. Jusúf vám brzy předvede vylepšení klasické čepele - hákovou čepel (hookblade), díky které máte delší dosah při skocích, což mění vaše vnímání prostoru. Najednou doskočíte tam, kam máte naučeno, že nedosáhnete a hra toho velmi často využívá.

Čepel jde používat i v boji, obzvláště potřebné jsou speciální pohyby, kdy protivníka přeskočíte pomocí háku. Mnohokrát se vám to vyplatí, protože ač nepřátelé stále útočí „tupě“ (ona by ale hra byla jinak nehratelná) po jednom, někteří protivníci vám prostě dokáží ve větším množství zavařit. A pořádně. Jasnou jedničkou jsou janičáři, protože jsou rychlejší než vy, ustojí i protiútok a když chtějí, vytáhnou z rukávu pistoli. Když jich máte na krku pět, šest, už je to problém. A v jednu chvíli jich po vás jde asi čtyřicet.

Teoreticky nemusíte vůbec používat další novinku - bomby. Klidně jděte cestou čepele, kuše, pistole, nožů, jedu... co vás napadne. To je ona volnost v hraní. Je jen na vás, co si zvolíte. Nicméně, pokud si chcete s bombami zahrávat, čeká vás spousta zábavy.

Volíte tři druhy ingrediencí, které měníte dle potřeby a vymýšlet jde opravdu spousta věcí. Kouřové clony, jedovaté oblaky, smrdící bomby i smrtící, miny, zvukové bomby, zastrašující bomby... Kombinací je opravdu hodně. Volíte i dobu detonace, rozsah poškození a další nuance a vlastnosti. Navíc, velká část úkolů má nepovinnou část, která před vás staví podmínky, k nimž často potřebujete bomby. Na odlákání protivníků, jejich oslepení atd. Hra vás tedy opět netrestá za to, že nepovinnou část nesplníte, jen dostanete do finálního verdiktu 50% synchronizace a ne 100%.

Jaký si to uděláš...

Revelations oceňuji je vlastně akce, doplněná o silné RPG prvky a trochu té strategie. Stejně tak celková renovace obchodů, která supluje vylepšování vlastního města, přináší do celkové skládačky další nenucený prvek. Jednoduše platí, že hrajete to, na co máte chuť. Můžete se snažit ovládnout Středomoří, můžete se omezit jen na Istanbul, můžete plnit výzvy v různých gildách, hledat poklady atd. Pokud pojedete jen příběhovou linii a budete všechny tyto prvky ignorovat (včetně zábavného hraní si s bombami a minami), hra vám zabere zhruba patnáct hodin. Ale pokud se vrhnete na vše, klidně vám ukradne čtyři desítky hodin života ani se vás nezeptá.

Podtrženo, sečteno a ještě jednou podtrženo, Revelations je velmi důstojné, na obsah bohaté a zábavné završení jedné éry značky Assassin's Creed. Jde hlavně o definitivní uzavření Eziova osudu, ale hra se zároveň sympatickým způsobem vrací i k Altairovi a napravuje některé hříchy z první hry. Je skutečně jen na vás, co si zvolíte jako svou cestu a cíl, jak si přebohatý obsah užijete. Prostoru na seberealizaci je tu mnoho a hra vás sympaticky do ničeho nenutí.