Argonus and the Gods of Stone

Verdikt
55

Zdánlivě duchaplná, ale ve skutečnosti mělká adventura s řeckou mytologií ve vínku. Příběh ani herní mechaniky nevystihují silné téma, které hra doslova vytesala do kamene a znehybnila tak v sobě veškerou zábavu.

Počítač

WindowsWindows

16,79 €Steam

Další informace

Výrobce: Zojoi
Vydání: 8. října 2019
Štítky: indie hra, filosofie, explorativní, adventura

Řecká mytologie pohříchu není ve hrách důstojně využité téma. Zatímco ve velkých hrách dělá křoví běžné akční zábavě, v alternativních projektech se hlubší myšlenka obvykle nepotkává s kvalitním zpracováním. Bohužel, v Argonus and the Gods of Stone se bohové zaprodali směsi nudného walking simulátoru a mělké adventury bez motivujícího příběhu a hratelnosti. Ojedinělé záblesky poetičnosti spolehlivě zadusí nevyladěná technologie.

Ryba na suchu

V nové hře od Zojoi, tvůrců Shadowgate, volně pokračuje klasický příběh o Iásónovi a legendárních argonautech. V roli Argona, syna proslulého stavitele lodí Arga, s jehož pýchou se argonauti plavili pro zlaté rouno do Kolchidy, vás ale žádná další velkolepá plavba nečeká. Hlavní hrdina hry si prošoupe sandály ve vnitrozemí ostrova, na kterém ztroskotá.

Doslova jako ryba na suchu se Argonus probouzí na neznámém pobřeží, hned vedle trosek legendární lodi, kterou sirény svedly ke zrádným útesům. Jelikož pod hladinou moře zmizela i posádka, Argonus vyráží zcela osamocen do vnitrozemí ostrova utkat se s osudem a najít způsob, jak se znovu a se vší parádou vrátit na moře.

Zkamenělý svět i hra

Argonus se vydává poznat zemi, kterou postihla podivuhodná kletba. Zatímco příroda ještě žije, obyvatelé zkameněli v trýznivých záblescích svého života a připomínají tak proslulé sádrové odlitky Pompejanů.

Co skulptura, to malý příběh. Stačí kliknout na postavu a hlas shůry začne vypravovat kupříkladu o rybáři, kterému se potrhaly sítě, o dětech, které osiřely, nebo o padlých hrdinech v boji s hydrou.

Do některých postav se hra snaží promítnout kouzlo obyčejnosti, mnoha jiným ale vdechla identitu nejrůznějších mytologických postav. Nevynechá dokonce ani slovutný olympský panteon reprezentovaný sochami v nadživotní velikosti a nesoucí pointu hry i nejdůležitější úkoly.

Procházka bez cíle

Melancholicky ztichlá atmosféra nezapře inspiraci v konkurenční tvorbě. Patrný je rukopis Rime, Quern i Myst, tedy „ostrovních“ adventur se silnými příběhy a promyšlenými rébusy. Novinku od Zojoi si však bohužel zapamatujeme jen jako kamenné panoptikum, ve kterém se strnulost postav promítla i do hratelnosti – ta, zrovna jako kámen na umělcově stole, potřebuje teprve opracovat.

Příliš brzo a příliš nápadně se hra podobá zadnímu dvorku muzea, kde končí umělecká díla, která nechce nikdo vidět, s popiskami, které nikdo nechce číst. Kráčet krajinou a klikat na jednu sochu za druhou, to opravdu nezabaví na dlouho. Hra nic moc jiného žel bohům nenabízí ani se nesnaží koncept rozvíjet.

Příběhy zkamenělých postav vám budou čím dál lhostejnější, až si uvědomíte, že hře pro všechny drobné příběhové střípky schází atraktivní hlavní scenáristická linka a svými myšlenkami vlastně nikam nesměřuje.

Výlet do neznáma

Podobně stereotypní a bezvýchodné jsou i její herní mechaniky, které ji řadí mezi walking simulátory. Ty teoreticky motivují alespoň k průzkumu zajímavého prostředí a je pravda, že řada rébusů v novince směřuje k otevření původně nedostupných sektorů mapy, u čehož se nenároční dobrodruhové docela pobaví.

Tajuplný ostrov zaplnily svatyně s božskými zjeveními v kontrastu s lidovou architekturou a to vše alespoň zpočátku láká k poznání. Mezi postupně odemknutými oblastmi lze také svobodně cestovat, což navozuje příjemnou iluzi otevřeného prostředí, přestože ve skutečnosti je pohyb po mapě omezen koridorem tvořeným přírodními překážkami, od skal až po vodopády.

Krajina se zvětšuje oblast za oblastí a v pozdějších fázích hry nemůže být o nějaké stísněnosti ani řeči. To je příjemné, nicméně svobodný pohyb hra občas zneužije k zadávání příliš rozdrobených úkolů, pro jejichž splnění nutno překonávat daleké vzdálenosti sem a tam jako kurýr. Jak je ale spousta questů zdlouhavá, tak je bohužel i nudná.

S interaktivní stránkou hry si tvůrci hlavu příliš nelámali a naservírovali monotónní seznam výzev, k jejichž plnění se stále obtížněji hledá motivace. Většinu puzzlů je nutné zprovoznit předměty poházenými v okolní krajině a tento způsob hratelnosti, známý z jednodušších adventur 90. let, se nejen zdá, ale také je poněkud nešťastným.

Tohle by nespravil ani Hefaistos

Ruku v ruce s plytkou hratelností jde technické zpracování hry, které je přímo odstrašujícím příkladem špatné optimalizace. Hra vypadá, jako by měla vyjít už nejméně před deseti lety, ale o to větší (a o to více neopodstatněné) má nároky na hardware a její obraz trpí obrovskými propady snímkování.

Problémy dělá především rozdílná perspektiva, když se na obzoru zjevují obrovské božské postavy podobné gigantům ze Shadow of the Colossus. Na jednu stranu jde o nejsvětlější chvilky hry, kdy se daří upoutat pozornost a předvést umělecké nadání tvůrců. Ovšem ani v těchto scénách není vidět tolik detailů, je tedy s podivem, že se při nich takřka vaří grafická karta, která si předtím jenom „zdřímla“ u nového Call of Duty: Modern Warfare. Že je něco špatně, signalizuje i netečnost hry k jakékoliv změně v nastavení detailů.

Argonus and the Gods of Stone předkládá zajímavé téma i špetku uměleckého cítění, ale ve špatném zpracování. Místo dechberoucího světa okořeněného řeckou mytologií se dočkáme mrtvolného skanzenu s myšlenkami, které dohromady nic neznamenají. Hra nemá ani směr, ani cíl a téměř od samého počátku budete marně hledat motivaci v ní pokračovat. Je to další promarněná příležitost, jak přiblížit dávnou řeckou kulturu současnému publiku.