Apocalipsis

Verdikt
72

Apocalipsis je překrásně ilustrovaná pohádka pro dospělé, která čerpá inspiraci ze středověkých dřevorytů a danse macabre. Nebýt nevyvážených hlavolamů a krátké hrací doby, šlo by o učebnicový příklad klikací adventury. Pro svoji unikátnost si ale zaslouží místo na výslunní hráčské přízně.

Počítač

WindowsWindows

6,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

6,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Punch Punk Games
Vydání: 28. února 2018
Štítky: indie hra, umění, adventura

Spolupráce polských herních studií s metalovými kapelami už v minulosti přinesla svoje ovoce. Nijak náročná ale o to údernější skladba Sword of the Witcher od kapely Vader doprovázela vydání prvního Zaklínače. Tentokrát ale ještě trošku přitvrdíme. Už tak znepokojující obrazy a motivy inspirované dřevoryty z 15. a 16. století v Apocalipsis totiž podkresluje důmyslně maskovaná hudba kapely Behemoth a do role vypravěče byl pasován sám frontman kapely Adam "Nergal" Darski.

Umění beze slov

Nestává se často, aby dokázala hra mluvit sama za sebe i bez zapojení jednotlivých postav nebo alespoň hlavního hrdiny. Nezávislé herní studio Punch Punk Games má nicméně na věc vlastní názor, a tak se hráči dočkají pouze krátkých vsuvek namluvených již zmiňovaným Nergalem. Ty dají hráči alespoň minimální kontext děje na obrazovce a zároveň se postarají o stimulaci mozku, do něhož zasejí pochybnosti a otázky.

Je škoda, že ve hře není víc textu, ale zároveň je pravda, že by hra v téhle podobě nemohla s větším množstvím textu fungovat a rozbila by dokonale ponurou atmosféru, z níž na člověka dýchá okultismus a středověk. Hráč se tak pouze dozvídá jméno hlavního hrdiny a skutečnost, že jeho milou odsoudili kvůli podezření z čarodějnictví ke zkoušce vodou. Všichni víme, jak nebohá mladá dívka musela dopadnout. Harry se ale nevzdává a díky vnuknutí od své milé (je to opravdu čarodějnice?) se vydává na cestu do fantaskní říše stojící někde mimo realitu a své putování zakončí v posmrtném životě po překročení řeky Styx.

Jelikož jde rozsahem o velice krátké dílko, nebudeme zacházet do všech podrobností, ale za zmínku stojí například scenérie s osmihlavým ptákem, mučírna nebo umrlčí varhany. Díky naprosto jedinečnému (v herním světě) grafickému zpracování se totiž z každého nabídnutého obrazu stává nezapomenutelný zážitek, který si budete napřed dlouze a detailně prohlížet, než se vůbec rozhodnete dělat cokoliv dalšího. Pokud vám navíc jména jako Albrecht Dürer nebo Michael Wolgemut až do dnešního dne nic moc neříkala, téměř jistě neznalost napravíte. Autoři se inspirovali, mimo jiné, právě jejich prací a dokázali zachytit hororovou atmosféru na výbornou.

Klik sem, klik tam

Podobná hra by mohla obstát jako středověký walking simulator ilustrující trošku jiné peklo, než jaké se na hráče chystá v Agony. Na místo toho jde ale o klasickou klikací adventuru, přičemž si tvůrci za vzory vytkli tuzemské výtvory jako Machinarium a Samorost. Sbírání a kombinace předmětů v jednotlivých scénách je tak logické a kromě něj se můžou hráči těšit na různorodé hádanky, ke kterým ale nedostanou žádné informace.

Tady se podepsala absence textu ze všeho nejvíc. Zatímco některé z hádanek a hlavolamů se dají vyřešit za pomocí selského rozumu a není příliš těžké najít ve věci nějaký systém, narazíte ve hře bohužel i na takové kousky, které logiku postrádají, a pokud se přece jen ve hře objeví nějaká nápověda, není zadarmo. Poskládat mozaiku otevírající brány do podsvětí nebo nakrmit hladovějící ženu ve válkou a démony zpustošené vesnici patří k těm lehčím. Ale projít skrz baziliščí hlavu nebo zdárně přejít řeku mrtvých až k převozníkovi, to už je jiná.

Ještě jedna drobnost ale tradiční hratelnost zpestřuje. Akční sekvence, v nichž hráč utíká s Harrym před dělostřelectvem nebo se snaží poskládat z vraků lodi malý vor, obohacují hru o akčnější prvek a vytrhují hráče z pohodlí. Boj o přežití totiž závisí na přesně provedené sekvenci kliknutí a třeba útěk přes projektily z děl je především o trpělivosti a perfektním naplánování pohybu. Na rozdíl od akčních adventur tu neexistuje možnost rozmyslet si pohyb v polovině. Postava odběhne daný úsek, ani o kousek míň nebo víc.

Boží soud

I na misky vah v Apocalipsis dojde. Na jedné straně musí bezpochyby spočinout dechberoucí vizuál. Spolu s ním tam skončí také zvukový doprovod a vyprávění, které ale může působit lehce amatérsky, což ovšem považujeme za cíl a částečně také za důsledek Nergalovy angličtiny. Kouzlu to nicméně neubírá. Na druhé misce vah ovšem skončí velmi krátká herní doba a především nevyváženost jednotlivých pasáží a hádanek.

Podobných her moc není a Apocalipsis zároveň jasně ukazuje proč. Zahrnout do daného grafického zpracování přemíru textu by působilo rušivě až nepatřičně. Najít a inspirovat se ještě větším množstvím dřevorytů také nebude zrovna nejjednodušší a přihlédneme-li i ke skutečnosti, že se jedná o prvotinu malého polského studia, částečně rozporuplný výsledek je více než nasnadě.

Hráči počítající se díky svým zájmům a zaměření do cílové skupiny pro podobnou hru budou nadšení. Přesto je třeba si nalít čistého vína a přiznat, že Apocalipsis má k dokonalosti daleko. Jednotlivé stěžejní prvky jsou velice dobře ukotvené a drží zbytek chatrnější konstrukce i s obráceným křížem. I když jde “jen” o dobrou hru, vřele ji doporučujeme všem zájemcům o umění, adventuristům, okultistům a nebo jen hráčům, kterým už přemíra realismu ve hrách leze krkem a chtějí občas navštívit nějaké zajímavější světy.