Amnesia: Rebirth

Verdikt
78

Záhada alžírského podzemí čeká na rozluštění v Amnesia: Rebirth, důstojném pokračování známé hororové série. Téměř nezměněné herní mechaniky jsou obohaceny novými emocemi i velkorysejší výpravou.

Počítač

WindowsWindows

24,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Frictional Games
Vydání: 20. října 2020
Štítky: horor, adventura

Mistři herního hororu z Frictional Games jsou zpět a ve výborné formě. Amnesia: Rebirth, pokračování slavné Amnesie: The Dark Descent, vás napumpuje strachem a úzkostí, tentokrát ale citlivěji a v hlubším příběhu s novou várkou emocí.

Píšou se 30. léta 20. století, ale v temných labyrintech pod alžírskou pouští se nachází paralelní svět s poněkud odlišnou konfigurací času a prostoru. Narazí na něj tým vědců v čele s hlavní hrdinkou Tasi Trianon, kteří do Afriky původně cestovali s jinými úmysly, ale havárie letadla jim změní plány i životní priority.

Do podzemního labyrintu, který nabízí ochranu před žárem pouště, vstupuje Tasi se zpožděním. Snaží se připojit ke kolegům, kteří se mezitím rozdělili. Jde v jejich stopách a rozpomíná se na vlastní minulost, protože po zranění hlavy ztratila paměť.

Prvotním průzkumem podzemního prostoru Tasi zjišťuje, že ho obývala neznámá kultura, která po sobě zanechala pozoruhodnou možnost cestovat dimenzemi. Ke vstupním portálům vábí hrdinku záhadný náramkový amulet vedoucí nejen k zajímavému poznání, ale i k děsuplným zážitkům. Drama, které následuje, se po řemeslné stránce příliš neliší od toho z Dark Descent, ale přináší nové emoce.

Panika a stesk

S monstry na vás hra spěchat nebude, spíš naopak: Konfrontuje vás s nimi tak pozdě, až to skoro nebudete čekat. Pak vám ale Frictional Games jako obvykle nic nedarují. Vrcholem jsou pasáže, při kterých se snažíte projít, či spíše proběhnout, místností plnou oblud hystericky reagujících na sebemenší podnět. Když se úspěšně dostanete do bezpečí, váš tep rozhodně nebude pomalý.

Stejně jako minule se monstrům nelze příliš účinně bránit a při každém střetu si koledujete o infarkt, i proto, že i při zdánlivě dokonalém plíživém postupu si nemůžete být jistí, kdo vás odkud sleduje. Je to nesmírně strašidelný zážitek, ovšem Rebirth má, pro někoho možná trochu překvapivě, vyšší ambice než jenom děsit.

Novinka by se dala srovnat s mysteriózní adventurou SOMA, v níž se Frictional Games před pěti lety pokusili zjemnit horor příběhem o lidské identitě. V nové Amnesii se taktéž významně angažují i jiné emoce než hrůza a děs. V klidnějších pasážích hra dokonce evokuje melancholické walking simulátory ve stylu Draugen.

Panika a strach jsou ve hře příležitostně střídány steskem po nejbližších, přestože, a to nutno zdůraznit, Tasi nikdy neputuje prokletým Alžírskem úplně sama. A teď nemáme na mysli společnost monster.

O příběhu vám už toho ale nechceme příliš mnoho prozrazovat, protože je samozřejmě nejlepší, když ho objevíte sami. Jen dodáme, že je často vyprávěn formou obrazových flashbacků. Zpočátku jich je snad až příliš mnoho a musíte si zvyknout také na velké množství papírových vzkazů. A to je trochu zastaralá technika retrospektivního vyprávění.

Inovacemi nehýří ani logické prvky. Hrdinka takřka na každém kroku sbírá předměty, které následně kombinuje a řeší díky nim rébusy, které by v klasických adventurách a logických hrách splynuly s průměrem. Herní mechaniky Rebirthu oproti Dark Descent vlastně nikam nepokročily.

Děsivé kontrasty

Mnohem lepší dojem budí pestře a pečlivě zpracované prostředí. Frictional Games sympaticky maskují, že Amnesia vznikala na skromném rozpočtu. Zajímavě se v ní střídá temnota kobek se spalujícím africkým sluncem, různě velké i odlišně stylizované lokace, a to přesně v momentech, kdy se konkrétní lokalita vyčerpá z nápadů a mohla by začít nudit.

Nová Amnesia nabídne nejen stísněnou temnotu tolik typickou pro první díl, ale i otevřenější prostory laděné do temné fantasy nebo třeba vojenskou pevnost, kde si dokonce vystřelíte z děla.

Největší kontrast je patrný po průchodech portály oddělujícími reálný svět od paralelní dimenze. Zatímco podzemní labyrinty a jiné interiéry nabídnou tradiční klaustrofobický zážitek, hře nechybějí ani výpravnější lokace, technicky sice průměrné, ovšem překypující hutnou atmosférou. Divoká, rozervaná krajina je poseta monstrózními stavbami a šikovně zvolená perspektiva s obzorem ztraceným v mlze činí prostor pocitově větším, než je ve skutečnosti.

Na dramatičnosti záhadným dimenzím přidává nevlídné počasí. Lokace jsou bičovány hromy a blesky a co krok, to riziko pádu do jedné z mnoha propastí vstříc úplně jiné části mapy. To je od autorů povedený trik, jak v lineární hře vytvořit iluzi otevřeného prostředí. Pokud si Tasi smrtelně nenatluče (a to se často nestává), má možnost vrátit se alternativní cestou do výchozího bodu, anebo ještě lépe – dostat se tam, kam původně směřovala.

Světlo a stín, život a smrt

Také hru světla a stínu autoři pojali velkoryse. Zbytečně jsme se obávali, že za dne bude Amnesia na monitoru neviditelná. Kupodivu je v ní možné projít i nejtemnějšími pasážemi, aniž byste v odrazu černočerné obrazovky hleděli pouze sami na sebe. Je to díky speciálním grafickému efektu, který zvýrazňuje obrysy okolního prostoru i za úplné tmy.

Hra nás ale i tak nutila neustále shánět umělé zdroje světla. Tasi nedokáže chodit poslepu příliš dlouho, v potemnělých prostorách potřebuje rozsvěcovat svíce, louče a lampy, a pokud možno si na cestu svítit lucernou. Za tmy se totiž bojí a stačí málo, třeba nečekaný zvuk nebo pohled na cokoliv šokujícího, kupříkladu znetvořenou mrtvolu, a hrdinku popadne běs, po kterém ji hra vrátí na poslední checkpoint.

Pečlivým osvětlováním prostor okolo sebe se hrdinka nejen uklidňuje, ale zároveň si vyrábí užitečné orientační body, jako když si Jeníček s Mařenkou sypali drobky. Autoři sice na vhodná místa usadili zářivější grafické prvky, které nenápadně definují správnou cestu prostorem, vlastnoručně rozsvícenému lustru se ale nic nevyrovná.

Sirky ke svíčkám a olej do luceren jsou nedostatkové zboží, proto si infarktových situací, kdy okolo vás „někdo zhasl“, užijete víc než dost. S hororem však autoři hospodaří uvážlivě, a přestože strach nikdy není bez příčiny, má kolikrát příliš velké oči a hrdinku i vás bude často děsit spíše její vlastní stín.

Technicky za dobře

Až na občasné vypadávání textur netrpí Rebirth výraznými technickými problémy. Kritika tak musí směřovat převážně na adresu ovládání, které je místy krkolomné a komplikovanější, než by muselo být.

S objekty se ve hře nemanipuluje stisknutím tlačítka, nýbrž analogově. Správným pohybem páček na gamepadu jakoby doopravdy otevíráte okna, dveře nebo truhly, ovšem nevhodné namapování aktivit na ovládací prvky způsobuje, že se občas dějí dvě věci najednou, například při otevírání truhly zároveň dáváte povel k chůzi kupředu, což v lepším případě ústí v komickou kreaci, v horším případě se objekt povede otevřít až na několikátý pokus.

Špičková hra světla a stínu, skvěle namixované audio a slušně gradující příběh. To jsou ingredience, které z Amnesia: Rebirth činí více než důstojnou součást hororové trilogie, s níž Frictional Games před deseti lety v podstatě založili herní žánr pro otrlé. Hra se nestydí zobrazovat ostentativní násilí, ale ve správných chvílích dokáže být lidská a odpovídá na otázky, které kdysi dávno položil Dark Descent. Komplexnější kolekce emocí je bezesporu největší přínos do herní série, která se v jádru příliš nemění.