Agony

Verdikt
42

Agony dokáže šokovat a doslova se vyžívá ve zvrácenostech. Pod slupkou z hnusu a obscenity ale neukrývá nic víc než tuctovou hratelnost, špatná designová rozhodnutí, bugy a nudu. Za takovou formu utrpení platit nechcete.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Madmind Studio
Vydání: 29. května 2018
Štítky: horor, indie hra, first person, stealth, akční

Agony na sebe upozorňuje odvahou ukázat vám peklo tak zlé, groteskní a pokřivené, že by vedle ní konkurenční horory mohly blednout závistí. Nezastavuje se prakticky před ničím, a proto z ní taky některé části nakonec neprošly cenzurou do finálního produktu. Ukrývá se ale pod nánosem masa, kostí, perverze a bradavek nadržených démonek také dobrá hra?

Pokud věříte na peklo, pravděpodobně to není místo, kde byste chtěli po smrti skončit. A hlavní hrdina Agony sem zřejmě také neplánoval vyrazit na záhrobní dovolenou, nicméně když už přežil pomyslný pád do nové sféry, rozhodne se ze svého pobytu vytěžit maximum. V hlavě mu sice pomalu, ale jistě blednou vzpomínky na život, jejich místo však naštěstí uzurpovala představa jakési Rudé bohyně. Vydá se ji tedy hledat a mimoděk tak zažije nezáviděníhodné „dobrodružství“.

Peklo se vším všudy

Premisa Agony je dostatečně jednoduchá na to, aby fungovala, nezatěžovala vás zbytečnostmi a nechala vyniknout hlavní lákadlo hry, kterým je samozřejmě peklo. Lidé ze studia Madmind se při jeho budování nechali inspirovat všemožnými nočními můrami a nebrali si v podstatě žádné servítky. Herním prostředím se proto neustále ozývá zoufalé kvílení mučených duší, mumlání šílených nebo bolestné skřeky. Téměř všechny materiály jsou potažené masem, krví nebo alespoň kůží. Kosti lemují zdi stejně jako stále živá lidská těla nabodaná na tyče.

Některá zákoutí jsou dekorována matkami, kterým z rozpáraných břich visí na pupeční šňůře děti. Démonky, které vás nahánějí, mají prsa, jež by i v pornoprůmyslu zasloužila označení „WOW“, a penisů při své cestě potkáte také nespočet. Peklo je zkrátka provokativní. Je to zlé místo, jehož cílem je vás šokovat, a zároveň motivovat ke zkoumání, protože chcete odhalovat další úchylnosti, kterých se vývojáři dopustili. I když víte, že nakonec ze hry odstranili pasáž se zabíjením nemluvněte a se znásilněním.

Orgie, no a?

I relativně povedený vizuál však brzy doplatí na skutečnost, že namísto aby autoři hnus dávkovali rozvážně, raději vás jím rovnou zahltí. Dříve nebo později proto dospějete do stavu, kdy vás okolí přestane zajímat. Divné kulisy zevšední a fakt, že kousek od vás probíhají divoké démonské orgie, se stane běžnou událostí, na kterou jste již několikrát natrefili. Peklo se vyčerpá a bez něj zbývají Agony jen chyby vývojářů, jejich obrovské a nenaplněné ambice, a obecně frustrující hratelnost.

Agony se toužila zařadit do žánru hororovek postavených na skrývání se, řešení logických hádanek a nutném průzkumu okolí. Svých slibů se však pokusila dostát pouze pomocí úkolů „najdi a přines“. Chcete otevřít dveře? Běžte sem a najděte dvě lidská srdce, která vrazíte tadyhle do misky. Stojí vám v cestě bariéra z větviček? Sežeňte pochodeň a zapalte ji. Hmm, tady tomu torzu chybí končetiny, možná byste měli vlézt do tohoto bludiště a najít je… Dokud funguje fascinace okolím, dá se s podobnou náplní pracovat. Takže zhruba první půlhodinu. Pak se ale dostaví otupělost, nebetyčná nuda a na scénu navíc vyběhnou nefunkční nepřátelé.

Nevidím, ale vlastně ano

První démonka, kterou potkáte, nemá oči (což vám hra doslova řekne) a místo hlavy se jí pohupuje na krku něco jako zubatá vagina. Logicky vás tedy nevidí, ale slyší, a zároveň se dozvíte, že reaguje také na světlo. Technicky vzato byste proto měli být schopní stát na místě, zatímco okolo vás stvoření bez povšimnutí projde. Agony nicméně popírá vlastní pravidla a bestie vás zvětří už zdálky, často i v dokonalé tmě. A pak už vám nezbývá než utíkat – obvykle marně. I kdybyste před ní získali náskok a schovali se do výdutě ve zdi, jde na jistotu a pak vás neférově zabije.

Naštěstí není smrt v Agony definitivní, říkáte si, a po zničení jedné tělesné schránky můžete díky schopnosti posednout nebohé pekelníky vklouznout do další. Zhruba v ten okamžik si nicméně uvědomíte další hrubý nedostatek, a to ten, že se s vámi hra skoro vůbec nebavila o základních mechanikách. Lidí, kteří poslouží jako náhradní těla, sice pochoduje po úrovních spousta, ale obvykle mají na hlavách pytle. A pokud jim pokrývku nesundáte, nemůžete je posednout. Což by bylo dobré vědět dřív, než se vám po uplynutí zbytečně krátkého časového intervalu v „duševní“ fázi podaří několikrát zemřít a musíte opakovat často obří kusy úrovní, protože checkpointy jsou po nich rozházené dost nepravidelně.

Co teď?

Nemluvě o tom, že pokud hrajete na předem nastavenou normální obtížnost, můžete posednout oběť až po absolvování minihry, která je minimálně divná a nikdo vám vlastně neřekne, čeho v ní máte dosáhnout. Pokusy a omyly povedou k frustraci a nakonec si v nastaveních zapnete jednoduché posedání, protože nervy máte jen jedny a pravděpodobně je stejně všechny vyplýtváte na zmíněné nekonzistentní nepřátele či nezajímavou náplň.

Frustrovala nás také skutečnost, že jsme velkou část hry neměli tušení, co máme vlastně dělat. Pasáže, kdy alespoň chápete, co se po vás chce například k otevření dveří, se střídají s oblastmi, kudy budete bezcílně a často zoufale bloumat. V jedné lokalitě jsme například nacházeli kusy torza a sbírali je, jen abychom posléze zjistili, že k tomu vlastně nemáme důvod, protože cesta je zastrčená za jedním nepřehledným zákoutím a lze tudy normálně odejít.

Krev na rukou

Ve hře je sice systém nápovědy, který vás po aktivaci na malou chvíli naviguje prostředím, ale nezřídka se nedá spolehnout ani na něj – prostě vás někam dovede, tam se zacyklí a začne se vracet ve vašich šlépějích. Někde navíc hra opět popírá vlastní pravidla, a zatímco jinde vás pád definitivně odešle k checkpointu bez možnosti někoho posednout, tu a tam padnout musíte, abyste se posunuli dál v ději.

Postupem času sice získáte možnost posednout také démony, kteří vám tolik komplikují život, ale pouze na krátký časový interval, který lze prodloužit zabíjením lidí. Problém spočívá v tom, že coby démon nemůžete aktivovat checkpointy a ani s lidskou krví na rukou nezůstanete v posedlém těle navždy. Technicky vzato si tedy prodlužujete roli démona na úkor budoucích lidských hostitelů, okolo kterých je stavěná hra, což je taktika bez zářné budoucnosti. Dost nešťastná nám přijde také skutečnost, že pokud se vtělíte do některé z bestií, mnozí nepřátelé na vás stále útočí – namísto abyste se na malou chvíli „schovali“, jste okamžitě odhaleni a napadeni.

Skutečná agonie

Agony je zkrátka směsicí špatných designerských rozhodnutí, nudné až ubíjející hratelnosti a nekonzistentních pravidel, která vám v první řadě nikdo pořádně nevysvětlí. Navrch toho všeho přičtěte ještě v nejlepším případě tuctové výkony dabérů a bugy, kvůli kterým padá hra, narážíte na neviditelné zdi nebo se zasekáváte v okolí a musíte restartovat checkpointy. Aniž by po tom (pravděpodobně) toužil, stal se z Agony titul hodný vlastního jména – až na pár extrémně vzácných okamžiků je opravdové utrpení jej hrát.