Agatha Christie: The ABC Murders

Verdikt
60

Rozkošný anglický venkov, slavný abecední vrah a ještě slavnější detektiv. Z této kombinace vzešlo velmi atmosférické dobrodružství Hercula Poirota, které ovšem kazí přílišná herní linearita. Zarytí fanoušci detektivek o hře mohou popřemýšlet, pro ostatní jsou k dispozici zajímavější adventury.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

14,99 €Steam

LinuxLinux

14,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$29,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Microids
Vydání: 4. února 2016
Štítky: detektivka, krimi, adventura

Vraždit se dá i podle abecedy. Ukázala to Agatha Christie v jedné ze svých nejlepších detektivek s názvem The ABC Murders, která se dočkala videoherního zpracování. Adventura od Artefacts a Microids však úplně nezazářila. Stát se legendárním Herculem Poirotem je sice velká čest, nicméně hra zklame linearitou a stereotypem. Belgičanovo charisma naštěstí zůstalo neotřeseno.

Génius přitažlivosti 

Slavný detektiv ze Spa, jehož lidé odjakživa mylně považují za Francouzce, je pro herní adaptaci darem shůry. Ne snad proto, že by bez něj adventura ani nemohla vzniknout, ale protože se k němu váže prakticky vše dobré, co hru udržuje aspoň v lehkém nadprůměru. Poirot je v herní detektivce stejně jako v knize či filmu géniem přitažlivosti. Atmosféra a příběh mohou těžit z jeho nepřehlédnutelného zevnějšku, gentlemanského humoru a košatých konverzací, které v cizím jazyce zpestřuje legračním frankofonním přízvukem.

Bohužel, hratelnost virtuální detektivky už tak úžasná není. Shodou méně šťastných okolností se autorům z Artefacts Studio nepodařilo vystavět na Poirotových originálních vyšetřovatelských metodách stejně hodnotnou zábavu. Svým charismatem dokáže detektiv chybějící kvalitu jenom omluvit, nikoliv napravit.

Skvěle zpracovaná nátura 

Pokud jde o herní náladu, Poirot dokáže být velmi přesvědčivý a nad věcí. Ve chvílích, kdy ostatní postavy na scéně panikaří, on myšlenkově pořád ještě relaxuje a svým uvažováním nepřestává udivovat. To je na něm vůbec to nejlepší. Jeho výjimečné charakteristiky dokázali autoři úspěšně využít aspoň pro vybudování celkovou herní atmosféru.

S legendárním důvtipem vyřeší Poirot i ve hře všechny problémy, na které nikdo jiný, ani slavný Scotland Yard, nestačí. Díky tomu se budou v adventuře cítit jako doma zejména znalci klasických poirotovských dobrodružství, kteří jsou na detektivovu humornou genialitu zvyklí. Mnohé dějové situace totiž imitují Poirota takového, jak ho známe takřka ze všech knih a filmů.

Osobní zkušenost 

Díky věrně zkopírované Poirotově osobnosti vám budou připadat povědomé zejména jeho typické přesvědčovací metody. Knírkatý Belgičan například miluje, když může všechny osoby zainteresované do případu posadit do jedné místnosti a sborově je přesvědčit o své pravdě, vybudované na famózní znalosti problému, pohotové dedukci a neotřesitelné logice. Bude se to líbit i vám.

Vývojáři to vymysleli opravdu dobře. Poirotova argumentační cvičení vás přenádherně vtáhnou do děje a herní ABC Murders je díky tomu velice osobní adventurou. Poirot, to jste vlastně vy, a přesvědčí vás o tom i jeho jedna milá vlastnost či spíše zlozvyk. Pokud zrovna nekáže o své pravdě, má sklon aspoň nahlas přemýšlet. Kdykoliv začne hlasivkami popohánět své myšlenky, máte pocit, že jste to opravdu vy, kdo tak skvěle přemýšlí a celou dobu pátrá.

Málo svobody, málo zábavy 

Svůj vliv na dokonalé splynutí hráče s atmosférou má pochopitelně i příběh samotný. Ten nezapře typické mimikry předlohy. Děj hry se zdá zpočátku plytký a přímočarý, jenomže se postupně vyvine v cosi nečekaně promyšleného. Ve chvíli, kdy už si budete chtít postesknout nad tím, že zase dopředu znáte vraha, začnou se dít věci, nad kterými zalapáte po dechu.

Každá adventura ale musí podpořit děj interaktivitou, a tu se v ABC Murders vyklubal problém, „mon ami“… Na vyšetřování abecedních vražd totiž byly napasovány herní mechaniky, které zdaleka nedosahují kvalit například dvou nedávných detektivek Blues and Bullets či Aviary Attorney.

Ve hře především zcela chybí improvizace. Zpronevěřila se tím nejen moderním herním principům, ale i Poirotovi. Vše, co se má stát, se ve hře prostě stane přesně tak, jak si autoři naplánovali ve scénáři. To hráče pasuje do nepříjemné role pasivního diváka, neschopného svobodně myslet a ovlivňovat děj. Jakákoliv drobnost, která hraje v detektivním příběhu nějakou roli, musí být povinně objevena, což z ABC Murders činí velmi lineární záležitost, která se nikdy neposune dál či stranou, dokud Poirot úspěšně neprovede předepsané úkoly.

Mluviti (ne)dovoleno 

Lineární je dokonce i jakási virtuální pavučina, v níž Poirot spřádá dohromady všechny povinně získané indicie a tvoří z nich závěry nutné pro vyšetřování. Byla by to nádherná mezihra, nebýt předem jasných výsledků, ke kterým se má dobrat. Prostor pro jiný výklad neexistuje. Dokud se správně nezkombinují všechny ikony představující indicie, hra nepokročí ani o píď.

Kolejovitá hratelnost, v níž hráč pouze plní předem zadané pokyny autorů, ubíjí zábavu i potenciál ve všech myslitelných směrech. Trpí třeba jinak zajímavé dialogy. Přestože se hra prostřednictvím různých voleb tváří jako konverzačně svobodná, je to jen přelud. Ve skutečnosti s vámi konkrétní osoba nebude mluvit, dokud jí k tomu plánovaný skript nepřinutí. Je to tristní zjištění zejména v situacích, kdy se o někom dozvíte nové skutečnosti, zasluhující si pár vět, které vám ale v daný okamžik nebudou dopřány.

Nežádoucí linearita adventur je dnes při tom řešitelný problém. Dokazují to právě zmíněné Aviary Attorney a Blues and Bullets, které nutnou šablonovitost adventurního scénáře dokáží zajímavě maskovat. Bohužel příběh ABC Murders se musel odvíjet až příliš přesně podle knižní a filmové předlohy, nad což se autoři nedokázali povznést a stvořili po hratelnostní stránce stereotypní dílo bez opravdové výzvy.

Furt ve střehu

Zbabrané hratelnosti je škoda, protože mechaniky, z nichž se hra skládá, jsou samy o sobě docela atraktivní. Své poznatky detektiv čerpá například pozorováním místa činů. Specifickou herní technikou bude doslova skenovat nabídnuté obrazovky a prohlížet si různé situace, předměty a indicie, které vedou k dalším souvislostem.

Některé předměty, mají-li být skutečně užitečné, musejí být prohlédnuty ze všech stran a úhlů, což hra umožňuje rotací předmětů ve všech osách. Jiné předměty svá tajemství skrývají dokonce uvnitř složitých mechanismů (nevěřili byste, jak složité je zprovoznit gramofon), což vedlo k vytvoření celé plejády milých puzzlovitých miniher. Aby se Poirot dobral konkrétních výsledků, musí si zkrátka pohrát s hádankami, kódy, grafickými nápovědami i čistě mechanickými rébusy, což je fajn výmysl, pomyslíte-li na to, že nic takového, alespoň ve filmu, neexistuje.

Bude se vám také líbit, jak Poirot uvažuje v širších souvislostech. Rád pozoruje i méně zřejmé okolnosti případů. Prohlíží si okolí míst, kde došlo k vraždám a všímá si zdánlivě bezvýznamných detailů, které mu pomáhají myslet komplexněji. Bohužel v širších souvislostech neuvažovali Artefacts Studios, a proto ze souboje geniálního abecedního zločince a geniálního detektiva vyšel jako vítěz sám Hercule Poirot, nikoliv hráč. Skvělá atmosféra (mimochodem doplněná nádhernými kulisami anglického venkova v cell-shadové grafice) prostě zasluhovala lepší herní zpracování.