Act of Aggression

Verdikt
64

Na první pohled zábavná a perfektně vypadající pocta zlaté éře realtime strategií se při delším hraní ukáže být zběsile překomplikovaná na těch nesprávných místech a v důsledku toho je fatálně nevyvážená. Pořídit by si ji měli pouze zarytí nostalgici, kteří se každý den klaní plakátu Command & Conquer a skalní fanoušci realtime strategií.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Eugen Systems
Vydání: 2. září 2015
Štítky: moderní válka, válečná, realtime, strategie

Jenom máloco značí vyprázdněnost současných real-time strategií jako fakt, že za rok vychází už druhý titul, o kterém tvůrci tvrdí, že má oživit zašlou slávu žánru. Po Grey Goo, která se inspirovala hlavně u prvního StarCraftu, nyní zkouší revoluci zažehnout i strategie Act of Aggression. I když navazuje na dekádu starý titul Act of War, nejvíce se s ní budou identifikovat fanoušci série Command & Conquer. Stejně jako Grey Goo ale i Act of Aggression v prvé řadě dokazuje, že starou slávu nelze oprášit jen bezmyšlenkovitým opakováním toho samého.

Chybí už jen Kane 

Act of Aggression je jakýmsi duchovním pokračováním nebo spíš duchovním remakem Act of War a Generals - najdeme tu tři strany bojující s aktuálním a mírně futuristickým vybavením z velmi fantaskních politických důvodů, vedle nichž i zápletky moderních dílů Call of Duty působí kousavě realisticky. V hlavní roli vystupuje bleskové budování základny (oproti Grey Goo navržené spíše tradičně po vzoru C&C her), memorování stromečků jednotek a správně nastavená produkce, abyste měli nad nepřítelem převahu.

Hodnocení a už znáte, ale krom špatné zprávy o překomplikovanosti Act of Aggression mám pro potenciální fanoušky hry i zprávu dobrou - Act of Aggression je přes všechny své problémy solidní a povětšinou dobře hratelný klon Act of War a C&C. Právě tento největší klad však Act of Aggression zároveň táhle ke dnu, protože ze srovnání s hrami, které napodobuje, nevychází nejlépe.

Láska na první pohled

První dojem ze hry je však pro hráče vyhladovělého nedostatkem klasických RTS rozhodně velmi kladný. Spuštění Act of Aggression se podobá návštěvě starého známého, který je najednou mnohem propracovanější, má větší šmrnc, ale pořád v něm poznáváte odlesk starých časů.

Menu i nahrávací obrazovky připomínají styl Generals. Jakmile rozkliknete nastavení multiplayeru či skirmish, objevíte klasické hejblátka na povolení či zákaz superzbraní, ale největší lavina retra vás zavalí po rozkliknutí první mise kampaně - televizní reportérka začne popisovat puč v Mexiku a mezinárodní krizi, což se promptně prolne se zadáním mise spočívajícím v zadržení nepřátelského generála. Prostě jenom další den v kampani klasických RTS her.

Pak se načte hra, kde z izometrického pohledu komandujete v typické "chodící" misi malou jednotku přímočarou dálnicí a než se nadějete, tak tento lineární zážitek po pár akčních minutách skončí. Nevadí, hned v následujících misích se už dostanete k budování základny v podobě neustále se rozšiřující palety baráků a jednotek. Mnohdy předchází stavění úvodní chodící a čistící fáze, ani poté se však mise kampaně nemusejí podobat skirmishi.

To hlavní, co táhne zpět k hraní Act of Aggression, jsou především jednotky a s nimi související výzvy jednotlivých misí. Je pravda, že mnohé mise jsou pro zmíněné omezení stavebních stromů spíše rébusem, který lze vyřešit jenom jedním způsobem, ne potěchou experimentátorů. Operování se všemi parádně vymodelovanými tanky Abrams, vojáky v exosuitech, stealth tanky, burácejícími raketomety a dalšími megatunami techniky je však rozhodně velmi příjemné pro stratégovo oko i ego.

Pozitivním bonusem je také skutečnost, že většina jednotek spoléhá spíše na pasivní vylepšení než na mánii klávesových zkratek. Stejné principy, působící jako C&C na speedu, však Act of Aggression zároveň tak trochu lámou vaz.

Všeho moc škodí

První zásadní problém souvisí s rychlostí hry. Act of Aggression vědomě kráčí ve šlépějích rychlejší realtimovek, kde setkání dvou armád během několika sekund končí chaotickým zničením 80 % účastníků. V těchto hrách více rozhoduje přečíslení dražšími stroji a méně už pestrobarevné složení útočícího pluku, nebo nedej bože jeho (jediná možná) formace. I proto je fajn, že vývojáři sáhli po pasivních vylepšeních jednotek, nikoliv po schopnostech aktivovaných klávesovou zkratkou.

Zároveň ale toto rychlé pojetí RTS připomíná, proč koncept lehce upadl do zapomnění. Má sice větší náboj, rozhodně ale nedisponuje moudrostí a rozvážností, naopak se zdá, že je mnohem infantilnější než dříve. I v Grey Goo se totiž dá více taktizovat přímo v boji. Ještě dále je Company of Heroes, kde na sebe malé čety mohou střílet i desítky sekund, aniž by bitva skončila.

Act of Aggression na všechny tyhle RTS hipíky zvysoka kašle a servíruje vysokooktanovou akci, kterou ale nelze dost dobře ovládat, a rozhoduje se v ní především ve fázi sestavování útočné formace (nebo dopředu stavěné obrany základny).

Každá z bojujících stran má daleko více válčících jednotek než kolik bývalo v RTS zvykem, což je průšvih. Například USA má šest druhů pěchoty - dva raketometčíky (AA, AT), kulometčíka, snipera, speciální jednotku a mortar. Jenže krom úvodní fáze hry (a snad krom AT vojáků) je pěchota spíš k ničemu. Umírá totiž ještě rychleji než fortelné tanky. Při velkém počtu jednotek se navíc už zcela rozpadá systém kámen-nůžky-papír, protože proti chuchvalci složenému ze sedmi typů jednotek se těžko připravuje nějaká konkrétní protitaktika.

Volba bleskového válčení většího počtu jednotek by ještě nebyla takovým neštěstím - dá se pochopit, že části hráčů vyhovuje více, jde tedy do určité míry o věc vkusu. Ostatně, Supreme Commander nikdo nemůže obvinit z neúspěchu. V čem však Act of Aggression selhává zcela objektivně, je správa základny a zdrojů.

Ve hře najdeme tři typy surovin: ropu, aluminium a vzácné zeminy (plus elektrickou energii, nutnou pro funkci základny, jejíž stav ale ovlivňují vaše elektrárny). Všechny primárně těžíte rafineriemi ze země, ačkoliv je občas možné suroviny získávat i z jiných zdrojů - například obsazením bank získáte trvalý přístup k ropě, z nějakého důvodu. Zároveň ale hra disponuje i omezeným počtem skladovacích prostor pro dvě suroviny (aluminium, vzácné zeminy), na něž je třeba dávat pozor. Aby to bylo ještě vtipnější, obě suroviny sdílejí jeden typ skladiště - je tak klidně možné zaplnit skladovací prostor aluminiem a nemít už ani píď volnou pro vzácné zeminy.

Korunu tomu nasazuje skutečnost, že sklady jsou samozřejmě regionalizované, což znamená, že když jste uprostřed bitvy a vytěžili jste více aluminia, může tento smrtící mix klidně zastavit produkci kritických jednotek závislých na vzácných zeminách, pro něž už není místo. Nepomůže vám postavení nového skladu v zázemí, protože je-li starý sklad vzácných zemin u klíčové frontové rafinerie plný aluminia, nový prostor se nepočítá. Těžící vozítka zůstanou stát u něho, protože nevědí, že se něco někde změnilo. Musíte proto manuálně přesměrovat vaše těžící autíčka jinam, postavit jiný frontový sklad nebo třeba přebytečné aluminium využít.

Chraň vás ale pánbůh, pokud vaše továrny už už mají vybudovanou klíčovou zbraň (například paletu atomovek) a čekají jenom na trochu vzácných zemin. Budete muset celou produkci zastavit, naschvál postavit něco aluminiového a pak produkci původních jednotek zase obnovit. Což potrvá minuty.

Celý systém budování v Act of Aggression je zcela fatálně nevhodný pro rychlou hru, jakou ve výsledku je. Všechno výše popsané samozřejmě děláte vedle všeho toho operování s desítkami odlišných, rychle umírajících jednotek. Vím, že těžba surovin je odjakživa součástí každé dobré RTS. Pokud se však máte věnovat i válčení, nemůže být budovatelská část na úrovni Industry Giant. Mimo samotnou kampaň je tak skirmish dokonalou ukázkou, jak zbytečně nafouklá Act of Aggression je.

Emulace, nikoliv evoluce

Je nasnadě, že vývojáři chtěli vytvořit ultimátní poctu starým časům RTS her. Jako znalci žánru tak do hry nasypali bez ladu a skladu všechno, co měli po ruce. Ještě více než v případě Grey Goo ale tenhle přístup skončil dortem jako od Pejska a Kočičky. Act of Aggression disponuje příliš mnoha jednotkami, příliš mnoha budovami, příliš velkými mapami a k tomu všemi i příliš komplexní správou surovin, aby mohla být realisticky ovládatelnou a tak i zábavnou hrou.

Nedá se říct, že by šlo o provar. Sluší se připomenout, že Act of Aggression rozhodně má své světlé okamžiky, hlavně když vás kampaň limituje jenom na několik druhů jednotek, jak by to mělo být v celé hře. Lze u ní rozhodně strávit pár desítek příjemných hodin. Na čas vás tak možná dokonce i ošálí a přesvědčí, že tohle je ten pravý nástupce C&C. Zvláště při současném RTS suchu nelze Act of Aggression označit za hru průměrnou. Můžete ji klidně zkusit. A nebo můžete vsadit na jistotu a pořídit si Starcraft II, kde všechno funguje, jak má.