A Total War Saga: Troy

Ale skutečně jsme nečekali, že se Troy, menší hra zařazená do podsérie Total War Saga, k těmto velmožům a bohatýrům strategického žánru připojí. Byli jsme skeptičtí od okamžiku, kdy nám byla vývojáři na Gamescomu prezentována podivně nekoherentní vize, která působila, jako by si nemohli vybrat, zda pro svůj strategický epos zamýšlejí historické zasazení, nebo to mytologické.

Žádná kouzla, žádné Diovy blesky, které by zvrátily průběh bitvy, žádné přiznané nadpřirozené prvky, ale zároveň minotauři, harpyje, obři a kyklopové jako vojenské jednotky, sice údajně obyčejní lidé v kreativních kostýmech, které mají zastrašit nepřítele, takzvaná „pravda skrytá za mýtem“, ale i tak – umíte si představit lepší způsob, jak totálně zničit jakýkoliv dojem z toho, že se skutečně nacházíte v době bronzové?

Pak jsme si vyzkoušeli čtyřhodinové demo ze začátku kampaně a skepse vzrostla. Tentokrát nás zklamaly hlavně bitvy – připadaly nám primitivní, arkádové, netaktické – prostě oba pošlete dopředu chumly náhodné pěchoty, ty se budou pět minut řezat, pak se jedna strana zlomí, konec, šlus, jdeme domů, ukliďte si po sobě mrtvoly.

Zlata se nenajíš

Jenže to, co se může na první pohled zdát jako selhání, někdy dokáže po chvíli příjemně překvapit („Zatracená smůla, trefil jsem ho jenom do paty!“ povzdechl si možná kdysi Paris). No a zrovna tak se to má s Troy. Jakmile jsme odehráli pár desítek tahů, s úžasem jsme si uvědomili, jak dobře se vlastně bavíme u hry, u níž jsme to vůbec nečekali.

Tedy, že by to mohlo fungovat na kampaňové mapě, že nás bude bavit správa politiky, hospodářství a infrastruktury, to jsme opatrně očekávali. Od počátku se nám totiž zamlouvá nový systém zdrojů – místo aby bylo bohatství celé vaší říše abstrahováno do zlaťáků, musíte se v době bronzové starat zvlášť o jídlo, kameny, bronz, dříví a zlato.

To všechno je potřeba, to všechno musíte někde nakrást a nadrancovat, a tím pádem to hraje roli ve vaší nevyhnutelné expanzi, protože každé město produkuje jen něco. Jako Achilles jsme se orlím zrakem rozhlédli po svých sousedech, bezmyšlenkovitě se škrábali na šlaše a přemítali, jestli pro nás bude lepší zmasakrovat severní rybáře se spoustou jídla, nebo západní horníky, jejichž tragická oběť na oltáři historie by pro nás znamenala tuny bronzu.

Do toho má starořecký vladař starosti i s panteonem bohů, kteří o vás každé kolo ztrácí zájem, pokud jim nestavíte nové chrámy a nepřinášíte nové oběti, věnuje se výzkumu nových technologií, každý z hrdinů, čtyř na řecké, čtyř na trojské straně, sleduje vlastní osobní úkoly a podléhá specifickým mechanikám – třeba takový Achilles, když je moc dlouho zavřený doma a lenoší, začne být hrozně arogantní, urážet cizí vyslance a vy se můžete rozloučit s uzavíráním diplomatických dohod.

Totální válka

Leccos z toho jsme ale viděli už v demu, tak proč jsme s plnou verzí daleko spokojenější? Protože se naplno projevila jedna vlastnost, která Troy vystihuje možná ze všeho nejlíp: intenzita.

Protože vaše tažení za nesmrtelností, nebo aspoň slavnou smrtí, začne být intenzivní zatraceně rychle, jakmile se vaše říše rozroste, ostatní mocnosti vás uvidí ve zpětném zrcátku a řeknou si: „Aha! Problém!“ Pak vám podezřele koordinovaně vypoví smlouvy o neútočení a než se nadějete, válčíte na všech frontách zároveň.

Poslední Total War, který by nás takhle tlačil ke zdi a nenechal ani na sekundu vydechnout, byl asi Attila, který byl od začátku koncipovaný spíš jako survival než klasická dobyvačná strategie. Pokud byste si radši jeli vlastním tempem a chtěli mít čas a prostor na plnění homérských úkolů (Achilles se třeba na určitém místě na mapě musí seznámit se svým milým Patroklem, který se následně stane jeho generálem), doporučujeme sáhnout po některé z lehčích obtížností.

Právě tyhle úkoly by měly sloužit jako vypravěčská páteř, kolem které se povine svalstvo osudu každého jednotlivého hrdiny, ale faktem je, že v praxi na ně většinou nebudete mít čas a spíš budete od hradeb odrážet dalšího soka z nepřeberného zástupu oportunistických parchantů.

A vůbec – nejlepší bude, když na celou trojskou válku zapomenete a jediný Homer, který vám přijde na mysl, bude ten žlutý, co má rád Vočkovo pivo. Protože Troy toho paradoxně s trojskou válkou nemá moc společného.

Grázlovství dle Parida a Odyssea

Už jen ta startovní situace. Každý ze slavných králů, Meneláos, Agamemnon, Odysseus a tak dále, si v klidu vládne na svém nepříliš rozlehlém písečku tak, jako jejich otcové po generace před nimi. Pak ale zazní startovní výstřel, když Paris unese Helenu, a všichni náhle jako pominutí začnou dobývat své sousedy, nikoli Trójany, ale okolní Řeky, dokud se nevytvoří několik superfrakcí, co si to pak o mnoho tahů později skutečně rozdají o nadvládu nad světem.

Trojskou válku, v níž by proti sobě v Malé Asii bojovaly dvě spojenecké sítě plné nezávislých aktérů, tady prostě nezažijete, ani kdybyste se rozkrájeli. Možná se vám dokonce stane, tak jako se to stalo nám, že místo achajské invaze se v Řecku vylodí Paris s Hektorem, ve spolupráci s Amazonkami začnou všechno plenit, zničí Mykény a zabijí Agamemnona, Odysseus zradí Řeky a napadne Spartu a chudák Achilles se snaží ze všech sil zastavit bronzový příliv z východu. Z čehož by nás tedy, být Meneláem, fakt asi kleplo, protože když vám trojské princátko unese ženu a vy se jdete pomstít, to je jedna věc, ale když vám unese ženu a následně se vrátí v čele armády, aby vás ještě navíc zavraždil…

Zkrátka bychom doporučovali zapomenout na to, že znáte nějakou legendu o trojské válce. Prostě si užívejte bezdeché strategizování a to, že vám hra nedá chvilku klidu a že na vás valí rozhodnutí za rozhodnutím, bitvu za bitvou.

Taktické motokáry

A u těch bitev zkuste pro změnu zapomenout něco trošku jiného – že by Troy vlastně teoreticky měla respektovat historii. Ano, jsme si vědomi skutečnosti, že o této epoše toho prokazatelně víme pramálo a že žádná trojská válka dost možná neproběhla, ale Troy má k dějepisu pohrdavější vztah než pubertální sedmák v horkém pátečním odpoledni, a pokud Total War hrajete, abyste se nechali co nejvěrněji transportovat do jiné epochy lidských dějin, tady se po chvíli budete cítit jako rozjařený Hektor, když mu první voják rozpačitě poklepal na rameno, aby mu sdělil, že mezi Achilla a chlápka v Achillově brnění výjimečně není možné položit rovnítko.

To, že bitvy absolutně nepůsobí realisticky, není ani tak způsobeno tolikrát omílanými (ne)mytologickými potvorami, ale spíš zběsilou rychlostí všeho, co se před vámi odehrává. Než se nadějete, lehká pěchota přesprintuje celou mapu z jednoho konce na druhý, což je ale aspoň užitečné ve chvíli, kdy má tahle lehká pěchota posílit vaši frontovou linii. Ta totiž rozhodně nevydrží stát a bojovat déle než minutu, ani kdyby byla složená ze samých behemotů vkutých do bronzu.

Objevují se samozřejmě i vyloženě faktické nesmysly jako vojáci s železným brněním, těžká jízda (koně se používali k tahání válečných vozů, v sedle by nikdo do lesu kopí nenajel) a samozřejmě supersilní hrdinové, pro které „férovka“ znamená „já sám proti stovce vašich“.

Ale ono je to nakonec úplně jedno ze stejného důvodu, proč nezáleží na tom, že strategická kampaň používá Iliadu místo toaleťáku: Je to intenzivní zábava, jako když sešlápnete plyn až na podlahu. Autorům se povedlo vytvořit bitevní pole, kde se během pěti minut odehrají fascinující vojenské mikropříběhy, nějakým způsobem se jim podařilo učinit zajímavým bojiště, kde se z devadesáti procent nachází jenom samá pěchota.

V tom cítíme ten nejzásadnější rozdíl oproti prvnímu dílu podsérie Total War Saga, Thrones of Britannia. Tam nám všechny jednotky přišly naprosto stejné, nemotorné, pomalé, neohrabané. Velmi realistické, to ano, jenže při hraní Troy jsme zjistili, že radši než s dokonalou, ale nudnou štítovou hradbou si budeme hrát s bandou ahistorických šílenců, mezi nimiž vznikají zajímavé interakce.

Je tu lehká pěchota bez brnění a bez štítů, která umí soupeři nádherně vletět do boku a nadělat paseku, ale v následné řeži to většinou strašně schytá. Jiní lehcí pěšáci už mohou mít meče a štíty, takže jim daleko míň vadí střelba z luků, ale s těmi obchvaty to nebude tak slavné. Je tu střední pěchota, je tu těžká pěchota, může mít kopí nebo meče nebo palcáty nebo sekyry, někdo si umí v průběhu boje vyměnit zbraň, jiný je imunní vůči útokům z boku, další nikdy neuteče a jeho jednotku musíte vybít do posledního muže…

A na bojišti vzniká nádherný chaos, který je rychlý, je zběsilý, ale zároveň vás nutí přemýšlet, což je také něco, co jsme za těch prvních pár desítek kol dema, když jsme měli na výběr jen pár typů jednotek, nemohli pochopit. Ale teď už chápeme, jak strašně moc záleží na složení vaší armády a na tom, zda budete schopni identifikovat svoje silné stránky a stejně efektivně využít soupeřovy slabiny, to všechno navíc na nádherných, členitých mapách s velkou spoustou terénních překážek.

Jen je škoda, že na tohle identifikování a využívání budete sami, protože umělá inteligence opět není žádný AlphaStar a zvlášť při obléhání je, pro Total War už bohužel typicky, zcela pitomá. Pokud máte s hrami od Creative Assembly hlubší zkušenosti, byl by zázrak, kdybyste prohráli bitvu, kterou ukazatel sil označuje za vyrovnanou. Ale jen nemějte strach, nepřátel je tolik, že velmi často budete bojovat proti přesile.

Povolení zabíjet (agenty)

Kromě neuvážených útoků práčaty přímo proti opevněným hradbám existuje ještě jeden způsob, kterým umělá inteligence narušovala náš vnitřní duševní klid. A tím jsou agenti. Vývojáři se holedbali, že na to konečně kápli, že přišli na způsob, jak z tohohle problematického elementu, který pořádně nefungoval snad v žádném Total Waru, udělat skvělou mechaniku. No, nepřišli.

Věc se má tak, že kromě vojáků do svých řad rekrutujete i diplomaty, kněží nebo špióny. S jejich pomocí pak můžete třeba obětovat bohům, demoralizovat nepřátelskou armádu, zabít cizího agenta, zvýšit spokojenost v určité provincii a tak dále. A tou novinkou měla být především skutečnost, že agenti jsou hodně silní a skutečně se vyplatí je používat.

A což o to, ono se to fakticky vyplatí, jenže to bohužel ví i AIčko. A tak těch agentů najímá celé hrsti a rozhazuje je po mapě. A když nastává čas odkliknout další tah a podívat se, co v tom svém vymyslí soupeři, v pozdních fázích hry jen tupě sledujete, jak proti vám nepřátelé zkoušejí provést, a teď si nevymýšlíme, klidně 15 agentských akcí za kolo. Na každou se musíte podívat, ke každé vám vyskočí notifikace, kterou musíte odkliknout. Pamatujete, jak jsme chválili neobyčejnou intenzitu celého zážitku? Tak tu se agentům téměř daří pohřbít.

Zapomínat, bavit se

Téměř, ale ne úplně, protože on i ten Achilles si určitě mezi zapichováním Trójanů občas blaženě sedl na kládu a trochu si oddechl (čímž v žádném případě nenarážím na drby o jeho homosexuálním vztahu s Patroklem, vy puberťáci). A oddych je třeba, protože jaká je Trója? Správně, in… víte co, už to nebudeme opakovat, protože by to mohlo znít jako zpochybňování vaší inteligence.

Ale stejně ještě jednou radši zopakujeme nejdůležitější doporučení, kterým by se měli řídit všichni, kdo si chtějí tenhle nový, menší, chudší, ale zábavný a kreativní Total War užít: Zapomeňte na mýtus a zapomeňte na historii. Troy svoje zasazení nerespektuje, což je sice ohromná škoda, ale ještě větší škoda by byla, kdyby výsledkem byla špatná hra. A to, navzdory našim počátečním obavám, v žádném případě není.