A Game of Thrones: Genesis

Verdikt
53

Zklamání, které šlape po reputaci knižní série, k níž se hlásí, ale hlavně řadou fatálních designových chyb zcela pohřbívá sympatickou snahu o oživení RTS žánru. Jasný důkaz toho, že jen dobré úmysly nestačí.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Cyanide
Vydání: 29. září 2011
Štítky: podle knihy, fantasy, rpg, strategie

Jste fanoušky G.R.R. Martina či spíše jeho ságy Píseň ledu a ohně? Chtěli byste s Nymerií dobývat Dorne, létat s draky Aegona Dobyvatele a udělat z Harrenhalu hroudu očouzené architektury? V tom případě vám A Game of Thrones: Genesis tohle všechno umožní, bohužel ve stylu neatraktivním a herně mizerném. Pokud tedy nejste opravdoví hardcore fanoušci RTS her, kteří musí zkusit vše. Genesis se sice moc snaží o nějakou inovaci, ale nevychází to. O to víc její selhání bolí. Zajímavé nápady tu prostě umírají na otřesné designérské chyby.

Bez klávesových zkratek, uklikejte se k šílenství

Základní přístup tvůrců z Cyanide je ovšem fajn. Jejich snaha klást důraz na politickou situaci, různá spojenectví a jiné druhy politických a mocenckých her, je příjemná. Marně byste však hledali propracované a zároveň funkční systémy, jako ve hrách od Paradoxu nebo alespoň vyjednávání ve stylu Total War. Mysleli jste, že zajedete za Doranem Martellem a dohodnete se na útoku na Lannisport? Zapomeňte. Hra na sebe vzala podobu obyčejné deskové mapy, kde jsou zobrazeny klíčové body jako města, doly a hrady, ale pozor - všechny jsou beze jména. Žádný Sunspear, žádné Řekotočí... jen anonymní jména. Kouzlo knižní předlohy míří okamžitě tam, kam zmizela před pár vteřinami atmosféra.

Vyslanci dohadují spojenectví tak, že prostě k "noname" městu přijdou, chvíli pobudou a ono vám pak sype penízky. To nejlepší vás ale teprve čeká! Tvůrci totiž vymysleli užasný systém kámen-nůžky-papír-Spock-ještěr-lady a nevím, co ještě, u kterého nevíte, jestli se smát, nebo plakat. Zmíněné body (města, hrady, doly atd.) mohou samozřejmě obsazovat i cizí vyslanci, takže se pak vede věčná válka vyslanců o dobývání bodů.

Jsou tu třeba špióni, kteří mohou město přimět k tajné dohodě, takže se tváří, že je vaše, ale nic z něj neplyne. Jde to odhalit jiným špiónem. Nicméně, vyslanec může být koupen darebákem, takže vše, co dojedná, jde hráči, který jej podplatil. I to jde odhalit špiónem. Špión jde ale zabít vojenskými jednotkami nebo vrahem, stejně jako vyslanci i darebák... A tak dále, a tak dále. Jak zajímavě to zní, tak mizerně je to zpracováno.

Paranoia věc je dobrá, podvádí vás všichni

Po chvíli, když se v opravdu otravně pomalé kampani dostanete do fáze, kdy máte k dispozici více jednotek, začnete si připadat jako špičkový korejský hráč StarCraftu. Zaměstnávat vás bude neustálá kontrola mapy, kde máte spojenectví, k tomu kontrola vyslanců, odhalování cizích špehů, zabíjení protivníkových jednotek a výroba vlastních a klik, klik, klik. Je to Nuda. Bohužel. Najít potěchu v tomto diplomatickém válečnictví je obtížné, mimo jiné i proto, že chybí přehledné a uživatelsky příjemné rozhraní.

Jednotky nehlásí splnění, ale započetí úkolu. Nehlásí ani to, že jsou pod útokem. Pokud je hledáte okem v daném prostoru a dešifrujete titěrné erby, velmi často protivníka přehlédnete. Hra vám tak háže pod nohy jeden a sto klacků. K čemu pak je vtipný prvek, kdy vám nesezdaný lord plodí bastardy, které když soupeř odhalí, ztrácíte důležitou prestiž? K čemu jsou dámy, které mohou svádět?

Hře chybí duše i osobnost, ale především lepší technické zpracování. Tvůrci se hráče snaží pořád něčím zaměstnávat, ale ve výsledku hru totálně předimenzovali. Pokud bojujete na více frontách, jste neustále ve stavu totálního chaosu a nestíháte kontrolovat své jednotky, zda je někdo nekoupil. Pak vám vrazi hlásí úspěšné zabití, ale oběť žije. Nebo nemáte spojenectví, ale při všech těch činnostech a všeobecném zmatku si toho prostě nevšimnete. Nakonec vše objíždíte špehem, naháníte zrádce, zabíjíte zrádce, kontrolujete zabijáky... a tak dále. A to jste prosím ještě pořád v období míru!

Anonymní kastrát bohatého světa

Z toho vyplývá, že ve hře ze slavné série, na kterou odkazuje, prakticky nic nenajdete. Ve výsledku vám jen obrázek s nápisem Nymeria říká, co máte dělat v naprosto tupém příběhu, který nijak Martinův svět nerozšiřuje. Spíše jej bez skrupulí kastruje. Jako kdyby nepříliš zdatný fanda napsal vlastní fan fikci. Není v tom žádná rafinovanost, jde jen o odklikávání hloupých plků, které pronáší postavy se známými jmény z knih. Jako by tu někdo narychlo a bez starosti o jakoukoli kvalitu narouboval Martinův svět na hru z původně úplně jiného světa, která už byla v pokročilém stádiu vývoje.