Call of Cthulhu

Lovecraft je takový spisovatelský otloukánek, do jehož díla se pokouší „přispět“ kde kdo. Neexistuje kulturní odvětví, o které se alespoň jednou neotřelo chapadlo Prastarých. Ovšem zatímco by se chtělo tvrdit, že přidat vlastní dobrodružství do světa opředeného neuchopitelnou hrůzou, je snadné, opak se zdá být pravdou.

I v tomto případě však existují výjimky a mezi hrami se jedná například o stařičký titul Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. First person horor, který svého času vydala Bethesda, nejenže skládal masivní poklonu řadě Lovecraftových děl, ale zároveň dokázal vytvořit dusivou atmosféru i pocit děsu. Není proto divu, že se mu, i když nepřiznaně, Call of Cthulhu od Cyanide (potažmo stejnojmenná desková hra, z níž Cyanide vychází) velmi podobá.

První dojem nestačí

Jmenujete se Edward Pierce, jste válečný veterán, který se dal na dráhu soukromého detektiva, trpíte depresemi, které léčíte chlastem, a nemáte práci. To poslední za vás vyřeší nečekaná návštěva, která vás požádá o prošetření úmrtí na ostrově nedaleko Bostonu. Případ sice od samého začátku smrdí, ale peníze jsou fajn, když se člověk potřebuje ožrat, a tak kývnete. O animaci později vystoupíte na břehu ostrova Darkwater a vaše dobrodružství může začít.

První kroky po pevnině jsou z hlediska atmosféry skvělé. Ocitnete se v přístavním městečku, které je šedivé, depresivní a v docela pokročilém stádiu rozkladu. Tedy přesně v těch kulisách, které jsou pro lovecraftovské dobrodružství vhodné. Píše se rok 1924, takže na vás ze všech sil dýchá meziválečná atmosféra a vzduch je plný tísně. Lokace je otevřená, plná lidí, s nimiž je možné mluvit, a zákoutí, která se dají prozkoumat. Místní obyvatele nezastihnete zrovna dobře naladěné a nic nenasvědčuje tomu, že by vás tu měl kdokoliv vítat s otevřenou náručí. Tehdy jsme si ještě říkali, že tohle je přesně to dobrodružství, které chceme zažít – pak se ale věci začaly kazit.

Všeobecná křeč

Pokud jste z trailerů nebo marketingových prohlášení nabyli dojmu, že je Call of Cthulhu plnokrevný horor podobný například sérii Amnesia, čeká vás prudké vystřízlivění. Temnou atmosféru a sem tam nějakou lekačku totiž hra má, ale že by šlo o kdovíjak děsivé dobrodružství, se říct nedá. Titul spíše spadá do kategorie first person adventur, které vás tu a tam ohrožují na životě. Než abyste se tedy schovávali před monstry, budete hlavně prohledávat okolí kvůli stopám nebo tlachat s místními. Což určitě není špatně – obzvláště když jsou všechny dialogy nadabované a komentáře k předmětům v okolí taky.

Problém spočívá v tom, že kvalita obsahu není stabilně dobrá. Pokud jsme mluvili s někým „nepodstatným“, obvykle stál v křeči. Důležitější postavy se tu a tam zmohly na nějakou gestikulaci, ale často vůbec nepůsobily přirozeně, protože se jejich pohyby opakovaly ve smyčce. Když si k tomu připočtete, že minimálně na standardní PS4, kde jsme hru testovali, docela pokulhávaly animace obličeje, nebyl výsledný dojem zrovna dobrý. Měli jsme pocit, že se bavíme spíše s voskovými figurínami napěchovanými robotikou než se skutečnými lidmi. A to je u hry tolik spoléhající se na rozhovory docela problém.

Šňůra nahrávacích obrazovek

Otevřená lokace přístavního města se navíc postupem času ukázala jako nenaplněný příslib, protože toho nenabízí o moc víc, než kolik ukáže po vašem příjezdu. Namísto, abyste se městem, které by propojovalo lokace důležité k vyšetřování, pohybovali volně, hra vás mezi nimi teleportuje. Jednu chvilku jste proto v knihkupectví, o půl hodiny později v tajemném domě, pak zase v léčebně… Kvůli těmto skokům přicházíte o pocit ucelenosti. Tam, kde mohl být komplexní zážitek z otevřeného města plného nástrah, strachu a bizarní fascinace, je jen obyčejný lineární slepenec nahrávacích obrazovek.

Lokace jsou navíc naplněné puzzly, u kterých se zrovna nezapotíte. Obvykle během nich jen chodíte od jednoho aktivního prvku ke druhému a posloucháte komentář. Hlavu vám hra potrápí pouze párkrát, zbytek času budete jen nudně pobíhat a něco hledat. Je však třeba zmínit, že v tomto ohledu přichází ke slovu RPG systém, který vám na základě rozdělování bodů dovolí dívat se na svět trochu odlišnýma očima.

Strach se nekoná

Podle toho, jakým směrem budete detektiva vést, se vám odemknou různé dialogové možnosti a akce. Mnohé z nich přitom přímo ovlivní konec, k jakému se postupem času doberete. A je velice příjemné, že vám nikdo nebrání v tom, abyste s chudákem Edwardem upadali do stále hlubšího šílenství. Váhu mají také určité objekty, které ve světě můžete, ale nemusíte nalézt. Tu a tam se vám do cesty postaví klíčová rozhodnutí – třeba jestli se odvážíte nakouknout do Necronomiconu. Ač tedy není hratelnost světoborná, propůjčuje se vyprávění příběhu, který se do jisté míry přizpůsobuje vašemu hraní.

Když dojde na strašení, a že si jej na hororové poměry užijete málo, je jemné a do jisté míry nefunkční. Ve hře jsou pasáže, kde se musíte plížit a schovávat před nepřáteli, protože jste bezbranní. Protivníci jsou ale tuze hloupí, takže vás nečeká kdovíjaká výzva. Dokonce i v situacích, kdy vás bude nahánět skutečné monstrum, máte neustále pocit, že buď můžete svůj problém docela snadno vyřešit, nebo že na vašem selhání nezáleží. Checkpointy jsou vždy na dosah ruky, a tak napětí z nezdaru brzy začne nahrazovat otrava.

Ne, raději knihu

Call of Cthulhu má zkrátka nakročeno směrem k výborné hře a ze začátku se zdá, že jde po správné cestě. Pak se ale začne ubírat kontraproduktivními zkratkami. I když se příběh nakonec nevyvine vůbec špatně, převypráví vám jej hra, která nedokáže zakrýt lenost či spořivost svých tvůrců. Zbytečné kompromisy a nepříliš zábavná hratelnost spolu s křečovitým technickým zpracováním zde jdou ruku v ruce s relativně solidními, i když jednoduchými RPG mechanikami. Výsledek je rozporuplný, a zatímco do jisté míry dokáže uspokojit, v mnoha ohledech za sebou zanechává hořká zklamání.