Ghost of a Tale

Myška na druhou stranu nezasekne do krys ani špendlík. Svým krysím věznitelům uniká, obchází je anebo láká do pastí. Hratelnost obchází soubojový systém velkým obloukem (přestože v prvních prezentacích byl) a tím se zvyšuje napětí při plížení skrz hradní koridory i při hektickém utíkání do bezpečí almar, truhel, sudů a škopků.

Rozhodnutí neudělat z myšího trubadúra superhlodavce s mečem poskytuje mnohem zajímavější možnosti, jak konflikty řešit. Lionel Gallat, hlavní a jediný autor Ghost of a Tale, dokázal každou nevýhodu sólistického vývoje proměnit do výhody a rozpracovat ji do neobvyklé hloubky. Proto se po několika hodinách objevují převleky a v tu dobu již mírně unavený thriller nachází čerstvou krev v adventurní poloze plné dialogů a prozkoumávání nových lokací.

Labyrint kobek

Příkladem za všechny je samotný hrad a ostrov, jasně ohraničená místa s komorními rozměry. Kolem pěti desítek úkolů vás bude prohánět tam a zpátky po známých místech, aniž by došlo k otravě z opětovného navštěvování již viděného. Postupně se odemykají další osobité lokace, třeba podzemní pohřebiště, pobřeží nemrtvých nebo zničená strážní věž. Ty všechny se logicky a přirozeně propojují do jednoho labyrintu plného překvapení. Brzy získáte pocit, že jste domácí hradní myš – a že je vždy co objevovat. Vertikální stavba prostředí, podobná některým oblastem druhého Zaklínače, tu ale nepodporuje lineární postup. Právě naopak – některá místa zůstávají zamčená a některé drobné příběhy nevyřčené, pokud kolem nich bez povšimnutí projdete.

Malý ve velkém

A to by byla škoda. Plnění vedlejších úkolů vykresluje detailní portréty komunikativních krys a samotné konverzace mají co nabídnout, aniž by se potácely v pasti ukecanosti a banality. A svět? Ten není texturovou tapetou nalepenou na polygonové zdi. Ghost of a Tale není jen velkým příběhem malého hrdiny. Každým pixelem vypráví o světě přesahujícím hranice načrtnuté herním prostředím.

Skrz konverzace a knihy se dozvídáte o rozlehlé hlodavčí říší, která má svojí mytologii, hrdiny krvavých bitev, společenská pravidla, velkolepá města a prokleté ostrovy. S každým dalším záznamem cítíte touhu vypravit se dál, opustit herní ostrov, odhalovat souvislosti a pronikat do mentality obyvatel. Podobně jako hrdina Dishonored ale Tilo zůstává na místě a vy jako jeho loutkář jen tušíte rozměry fikčního univerza, a hlavně, že má hlavu a patu.

Hra pro sběrače

Splnění všech úkolů zabere kolem patnácti hodin. Víceméně všechny vás posílají najít určitý počet něčeho, případně něco někde ukrást a odnést, přinést, použít. Je celkem jasné, že takový přístup se nebude líbit každému a jde také o nejslabší část zábavy. Když musíte hledat několik desítek různých typů hub, které rostou jen během určité denní doby, je to trochu moc už i vkus zarytého sběrače. Ano, Tilo má vždy co dělat, jenže přestává to být zábava, i když v rámci sbírání několika nových schopností je možné vyvolat grafické zvýraznění interaktivních předmětů.

Chvála grafice

Pro autora Lionela Gallata je Ghost of a Tale první hrou. Před jejím vývojem pracoval patnáct let jako animátor studia Dreamworks. Jediná věta tak zdůvodňuje, proč hra vypadá tak skvěle (jde o jednu z nejkrásnějších her, jakou jsme na Unity viděli) co se animací i samotné architektury týče – obojí je děláno s láskou k detailu. Stačí chvíli sledovat, jak se Tilova ušiska při běhu chvějí anebo, jak si ve chvílích nepozornosti prozkoumává ocásek, abyste podlehli animačnímu kouzlu.

A prostředí? Ve své stylizaci do středověkých ruin dýchá kouzelnou zašlou slávou. Mechem obrostlé zdi z těžkých kamenů evidentně něco pamatují, stejně jako kdysi pevné a nezničitelné mříže, nyní napůl vytrhané a zohýbané používáním a válečnými nájezdy. Tenhle hrad, ten už něco pamatuje – a je to na něm vidět, ať už se kocháte krajinou z cimbuří anebo sledujete hru stínů v podzemí.

Hledá se zvuk

Výtvarnou stránku doplňuje v klíčových okamžicích solidní kompozice Jeremiaha Pena. Dokonce připravil solidní hudební průvodky pro jednotlivé postavy. A, když jsme u toho, jako trubadúr Tilo často hraje balady neutrálním krysám – je to sice hezké, ale zdá se, že původně mělo jít o hudební minihru, která byla nakonec škrtnuta, a tak songy vyznívají nedotaženě. Zvukově ale hra ztrácí, protože buď jsou zvuky odfláknuté nebo neexistují, což kupodivu trhá uši. V určitých místech byste prostě očekávali dunivou ránu, ozve se však trapný sampl nebo vůbec nic. Co se kritiky týče, nadbytečně působí tabulka s RPG statistikami hrdiny, které nejsou v nebojové hře až tak na místě.

Hektická péče

V prvních hodinách po vydání se hodně mluvilo o chybách, které Gallat plošně záplatuje. Ghost of a Tale se dala dohrát s menšími komplikacemi (občas Tilo propadnul polygony, nedokázal projít otevřenými dveřmi, po nahrání pozice instantně zemřel apod) a dnes je z velké části opravena. Patche sice občas rozbily něco, co fungovalo, ale Tilo se nikdy nestal zajatcem technické nedokonalosti. Tempo, s jakým patche vycházely, bylo neuvěřitelné – někdy až třikrát denně. Výsledek je takový, že kdo nyní začne hrát, ten bude mít zametenou cestičku a na chybu narazí jen občas v druhé polovině hry, kam se Gallat s opravárenskou brašnou zřejmě ještě neprokousal.

Těšíme se!

Ghost of a Tale se nesnaží zalíbit všem. Stealth je určen pro středně zkušené, hádanky mají evidentní řešení (a pro tápající existují nápovědy u hradního kováře) a nutnost prozkoumávat a zdlouhavě hledat předměty může řadu hráčů znudit. Svoje publikum si ale najde. Má jasný autorský výraz a z kompromisů dokázala najít cestu k zábavným chvilkám a opravdu dobrému vyprávění na několika úrovních. Konec přichází rychle a na patře zůstává pachuť z příliš ostrého seku, svojí otevřeností však slibuje pokračování, ve kterém se Gallat poučí z kritiky a připraví důstojné uzavření Tilova osudu.